Únor 2019

Únor byl krátký, náročný a naprosto ambivalentní. První půlka byla naprosto příšerná, druhá půlka byla dobrá.

  1. února

Včera nám odešla z práce kolegyně a kamarádka, které se odstěhovala za přítelem do jiného města. Je to divné. Místo ní nastoupila holka, co je šéfova bývalá přítelkyně. Neptejte se, je to složitý. V práci čekáme super důležitou kontrolu, což je ten důvod, proč jsem tam i já, přestože mám mít home-office. Zrovna bych ho zoufale potřebovala, nestíhám překlad, jsem vyčerpaná a už asi pět dní jsem si neumyla hlavu. Takže ráno to maskuju novou halenkou, makeu-pem, bronzerem a půl lahví suchýcho šamponu (bez legrace). Zjišťuju, že kromě práce č. 2 mám taky práci č. 1, což je shodou okolností ta, ve který sedím, a že nestíhám i tady. Takže kašlu na překlad, rediguju články do časopisu, dávám dohromady seznamy reklam, knižní novinky, furt něco řeším s šéfem, až mě napadne, že bych se mohla zeptat, kde je ta slavná kontrola. No, prý si to spletli a přijdou až 1. března. Takže to jsem tu jako zbytečně? Po třech hodinách spánku (a to ještě necelých, protože mi v noci zvracel pes) a s pět dní neumytou hlavou?

Myšlenka dne: Jsem zmatená. Už nějako dobu spím 4 hodiny denně, vypadám jako zombík a ano, mám pět dní neumytou hlavu (a to mám mastný vlasy) a šéf mi řekne čtyřikrát během dvou dní, že vypadám skvěle, pak přijde kamarádka, řekne mi, že mi to sluší, pak mi oznámí, že jí šéf oznámil, že mi to sluší, pak mě chlap pozve na prosecco a pak se mnou jiný chlap začne flirtovat? O tom to teda je? Že nemám spát a nemýt si hlavu? No, tak to mám velkou šanci, že si v roce 2019 toho chlapa fakt najdu! A možná se dokonce i vdám!

  1.  února

Venku je skoro jak na jaře – teda na studeným jaře. Jdeme s Yoshim na procházku, trápí mě migréna. Klasika. To je tak vždycky, když se mění počasí – a já mám nejvíc práce. Beru si léky, doufám, že zaberou, tak napůl jo, takže odpoledne vyrážíme na cvičák. Kupodivu mám to s Yoshim docela jde, i když mě teda moc nedělá dobře, se k němu každou chvíli sklánět. Přijdu domů, potřebuju si jít na chvilku lehnout a pak zase překládat. V deset skončím a jdu si pustit Persuasion z roku 1995. Ach, tahle adaptace románu Anna Elliotová od Jane Austenové je prostě boží!

  1. února

unor1

Už chápu, proč mě bolela hlava. Venku napadalo víc než dvacet centimetrů sněhu. V Praze! Vyrážím s Yoshim na procházku, akorát začíná foukat a sněžit. Si to taky umím načasovat. Ale jinak je to krásný. Odhodlám se, že půjdeme do pole, tam je skoro třicet čísel mokrýho, neprošlapanýho sněhu. V půlce toho má dost Yoshi i já, ale tak vrátit se je stejně daleko jako jít dopředu. Takže jdeme dopředu. Yoshi skoro nemůže chodit, protože má na chlupech obří koule zmrzlýho sněhu, já nic nevidím, protože mám zasněžené brýle. Ale říkám si, že je to dobrý tělocvik, fakt začínám cítit nohy. Přijdeme domů, odmrazím psa, rozmrazím sebe, pes smrdí jako mokrý pes, já smrdím jako mokrý pes… ale i tak to bylo vlastně docela boží. Yoshi miluje zimu a sníh, já miluju sníh (i když ne v Praze), takže jsme měli vzájemně radost z toho, že ten druhý má radost. Oba nás to ale slušně unavilo. Jdu vařit, uklízet, dát si dvacet a pak zase překládat.

  1. února

c3banor22.jpg

Třeští mě hlava. Paráda, to mě čeká pracovní schůzka, kde musíme vyřešit problém s mým prvním překladem. Moc se těším, protože si hrozně ráda jezdím pro pojeb. Dám si sraz s kamarádkou, překladatelkou, které tam jede řešit jiný problém, obě jsem z toho nadšením bez sebe. Ale ejhle, pojeb se nekoná, jsou na nás hodní a dokonce mi přistane i nabídka nové práce. Ta hlava mě bolí tak, že to skoro vůbec nevnímám, dochází mi to, až kdy vyjdu ven. To jako vážně? Oni mi chtějí dát další sérii na překlad? Nevím, jestli mám radost, nebo jsem vyděšená. Tak nějak jsem se těšila, že sice budu chudá, ale budu mít čas. S kamarádkou jdeme na oběd, dám si vývar, hlavní jídlo a pak jdeme ještě do cukrárny na dortík a kafe. Tohle je sice množství jídla, co normálně sním za několik dní, ale padne to do mě jak Němec do krytu a dokonce mě přestane bolet i hlava. Se Zuzkou si navíc jako vždycky báječně popovídáme, probereme práci, knížky, zdraví i muže. Klasika. Škoda, že máme obě tak málo času a nevídáme se častěji.

Jedu domů, abych se věnovala přípravě věcí na další tři dny do práce a zase překládala.

  1. února a 6. února

Ty čtyři hodiny spánku mi fakt nedělají dobře. Ale už se blížím ke konci, teda ve čtvrtek to musím odevzdat. Bezpodmínečně, protože už mi dvakrát prodlužovali termín. Do toho mám hafec práce i v práci č. 1, ale to teď musí jít stranou. Překládám, rediguju, vyřizuju věci do práce č. 1. Jdu domů, abych vyvenčila psa, cestou odeslala hromadu balíků na poště, dala si něco k jídlu a překládala. Padám, jak se lidově říká, na hubu.

  1.  února

Jojo, 4 hodiny spánku a pár dní nemytá hlava. Klasika. Dneska to musím odevzdat. Kupodivu to vypadá, že to i stihnu. Samozřejmě zjistím, že mi tam chybí hláška z filmu, který jsem neviděla a úplně si ho zapomněla opatřit. Paráda. A jen tak z voleje to přeložit nejde. V půl třetí to ale nakonec odevzdám (bez té hlášky, tu ještě musím dodat). Jsem mrtvá. Ale vážně. Už mi to nemyslí, moc nemluvím, a chodím jako když jsem opilá.

Zkontroluju plotry do práce č. 1, připravím knižní novinky, vyřídím maily a jdu k šéfovi vyřídit něco ohledně reklam a obálek. Pak se konečně plížím domů, cestou se ještě musím zastavit v uložence, kde mám balík, ve kterém je dárek pro ségru (a samozřejmě kopec radostí) pro mě, že. Pak musím ještě sehnat dárkovou tašku, cestou se nenápadně stavuju v Levných knihách (kupodivu tam nic nekoupím) a Pepcu (no, tam už to tak slavné není, protože zas táhnu domů plnou tašku).

Potřebuju se vyspat, ale jsem tak přetažená, že ani spát mi nejde. Tak si čtu, pak zkouším spát, nejde to, tak si zase čtu.

  1. února

Je sice pátek, takže pracovní den, ale já jsem si naordinovala volno! Ježíši, volno! Co to je? Jsem blahem bez sebe, i když se cítím, jak když si se mnou celou noc pohazoval King Kong. Ale mám to odevzdaný, jupí jej. Skoro tomu ani nemůžu uvěřit. Dávám dohromady resty, který bych potřeboval vyřídit, no je jich tak na čtrnáct dní, ale já mám na ně tak jeden den. Dva, maximálně. Říkám si ale, že ono to neuteče, že si fakt v první řadě musím odpočinout.

Tak venčím psa, vařím oběd, peru prádlo, čtu si, nechávám si přivést nákup, pak mi pošta přiveze matraci do postele, pak přemýšlím, jak tu matraci vybalit, pak instaluju matraci do postele, pak předělávám věci v koupelně, lehce třídím šatník, občas mezi tím stříhám video. Vlastně mám pocit, že jsem vůbec nic neudělala. Ani si ale neodpočinu. Začarovaný kruh.

Večer mi přijdou zlomy od grafiků, takže někdy v osm pracuju. Pak se jdu naložit do vany, poslouchám audio knihu Alias Grace (audio knihy jsou pro mě velká výzva, je to hodně nezvyk), pak si jdu do postele číst. Je už zase pěkně pozdě, ale aspoň mám novou matraci a neležím tak na kovových pružinách, ze kterých jsem měla asi půl roku modřiny všude možně po těle.

  1. února

Probouzím se s migrénou. To ne! Potřebuju jít se psem na cvičkách, udělat miliardu věcí a ségra má večer oslavu třicátých narozenin. Navíc už mi skoro došly léky, takže beru špetičku analgetik, abych zjistila, že to nefunguje. Omlouvám se ze cvičáku, tohle prostě nedám, beru druhou špetičku analgetik a doufám, že to zabere. Furt nic. To ne! Jdu si na chvíli lehnout, pak něco málo udělat, třeba ségře zabalit dárek. Nakonec se dohrabu i k tomu, abych se začala česat a líčit, pořád je mi všelijak, nakonec se mi ale udělá o něco líp, tak v chvatu natočím dvě videa a vyvenčím Yoshiho. Jedu pozdě.

únor4.JPG

Cestou se potkáme s kamarádkou, zabloudíme, potkáme další kamarádku, zabloudíme… a konečně to najdeme. Povídáme, pijeme víno, dáme ségře dárky, já zbouchám nějaký tatarák a doufám, že ho nevyzvracím (marně!). O půlnoci se většina lidí rozprchne ku domovu (ti inteligentní) ale já, ségra, kamarádka a kamarád samozřejmě musím jet do Dlouhý na pařbu. Skončíme ve Steampunku, kde dostanu Cosmopolitan i přes mé protesty, že po něm zvracím (taky že jo), nechám se tam nabalovat o nějakého Francouze, co je mladší než já, vesele poskakuju po parketu, ve chvíli kdy Frantík začne mlít něco o tom, že žijeme jen jednou a on se zase brzy musí vrátit domů, že bychom si tu noc mohli užít jen spolu, se mu (decentně) vysměju a následně usoudím, že už se mi z těch Cosmopolitanů začíná dělat blbě (měla jsem dva – no, předtím jsem měla víno, ale stejně, pch). Áje jsem oznámila, že pokud chce, abych si s ní ten Cosmopolitan dala, tak mě potom musí transportovat domů, takže jí nezbyde nic jiného než nám zavolat taxíka, naložit mě a odvézt. Ještě k tomu vedu hlubokou debatu s taxikářem na téma, proč jsou mladý ženský (a asi jakýkoliv) ženský na nic. Teda mluví on, já trpně poslouchám, není mi dobře.

  1. února

To vážně nebyl dobrý nápad. Vůbec ne. Ale vůbec ne! Ležím jak mrtvola a z postele se dostanu asi až v pět odpoledne. Čekám louže a bobky po bytě, ale Yoshi je naprosto geniální (nebo to hodil někam, kde jsem to doteď nenašla), protože nikde nic. Většinou mě za ty noční párty trestá tak, že mi skáče po žebrech a žaludku a já se snažím nepoblít vlastního psa, ale dneska je naprosto vzorný. Asi vypadám tak bídně, že se mnou fakt celý den leží v posteli a spí. Ve výsledku toho naspí mnohem víc než já. V pět ho jdu vyvenčit, pod kabátem mám pyžamo, Yoshi vesele běhá a já se za ním zelená plížím. Vracím se zpátky, vařím si jídlo, uložím se zase do postele a usuzuju, že nemá cenu zítra chodit do práce.

  1. února

Jo, já vím, že jsem dneska potřebovala být v kanceláři. Jako, můžu to udělat i z domova, ale v práci si to můžu vytisknout (doma se mi rozbila tiskárna). No, nakonec to zvládnu radši z domova. Jsem totálně mrtvá, ale něco udělám, i když moje rychlost je teda na levelu „šnek“.

  1. února

Ráno jsem vstala fakt po zadku. Mám ohavnou náladu někde mezi zlostí a pláčem, ne že bych to nečekala. Jsem naprosto vyčerpaná, protivná a nešťastná. V práci mi to jde… no, spíš nejde. Rychlost level „šnek“, dodělám spoustu věcí, který s prací nesouvisejí, protože zjišťuju, kolik věcí jsem kvůli tomu pitomýmu překladu nestihla. Jo, resty mám všude. Jako fakt všude. Navíc šéf celý den schůzuje a já potřebuju schválit obálku. Jdu domů, totálně v rozkladu a s myšlenkou, že si udělám večer pro sebe, kouknu se nějaké to video na YT, zalezu do postele a budu si číst.

No, jakmile přicházím domů, zjistím, že mi volala grafička, tak jí brnknu zpátky a je z toho rozhovor na 40 minut. Mezitím mi cinkají maily, šéf se konečně probral, ale to, co potřebuju mi prostě není schopný schválit. Píšu mu a jdu venčit Yoshiho, cestou se mi vyválí někde v bodláčí nebo nevím, protože celou procházku kňučí a hysterčí a já začnu hysterčit, když přijdu domů. Má ty bodláky všude. Fakt všude! Takže polonahá následující dvě hodiny stříhám psa. Vypadá hrozně, řve u toho, jak když ho vraždím, já u toho řvu na něj, nakonec to dopadne tak, že na mě rezignovaně leží jako chcíplotina a já pižlám a pižlám. Pak mám psa bez bodláků a chlupy všude. Vsadím se, že je najdu i v jídle, což je něco, co bytostně nesnáším. Jdu zametat a vysávat. A prak pracovat. Šéf mi to konečně schválil, až na to, že potřebuju schválit ještě něco. Mezitím ještě nahážu nádobí do myčky, pouklidím další věci, když už jsem i vysála, a sestříhám video. Nakonec mi šéf popřeje dobrou noc, takže vím, že bude klid, takže zalezu do postele, dám si drink a přečtu si knihu Mortina a protivný bratranec a dokonce ji i nahrubo zrecenzuju. Mám nakonec pocit, že jsem byla docela produktivní, i když až doma, a ne v práci. Stane se.

13. února

Nálada o něco málo lepší. Nicméně pořád jsem unavená k smrti, potřebovala bych si tak na dva dny lehnout do postele a nic nedělat. Místo toho mě čeká redakce časopisu, který měl jít dneska to tisku, ale nestíháme to. V práci jsem sama, tak jen doufám, že si nepřijedou pro palety! Netuším, co s tím. Naháním šéfa, že tu má návštěvu, a on nikde. Přichází kolegyně a zjišťujeme, že se nám zas rozjely ty naše super drahý dveře. A šéf je na tohle háklivej, tak se to snažíme nějak zprovoznit, než přijede. Jinak je tu klid, já rediguju časopis rychlostí level šnek a šéf si chodí střídavě povídat se mnou a s kolegyní – vzhledem k tomu, že je to jeho bývalá přítelkyně, tak nikdy nevím, jestli mluví na ní nebo na mě, tak s ním radši moc nemluvím, což ho dožene až do mé kanceláře, abych asi pochopila, že mluví na mě. Kdo se v tom má sakra vyznat?

Večer jdu po sto letech plavat, snažím se utopit ty svoje temný nálady a smutky, a ne sebe, uplavu toho docela dost a pěkně mi to utíká, takže je to ve výsledku vlastně dost boží. Tak ať mi to vydrží!

14. února

Valentýn. Jdu od práce s příšernou náladou, protože být nešťastně zamilovaná je na prd celoročně, natož na Valentýna. Cestou tu špatnou náladu ale nějak rozchodím, protoč čuchám ve vzduchu jaro. Vím, že ještě přijde zima, ale já už ho cítila, vážně. Pak přijde kolega v práci s tím, že prý dneska začalo biologické jaro, zajímavé.

Vyřizuju resty, které mě akorát trápily a blokovaly, objednávám se na vyšetření očí, koupím si poukaz na masáž, psa objednám ke kadeřnici (doufám, že nedostanu od kadeřnice přes hubu za to, že jsem ze svého papírového lhasáka udělala psa, co vypadá jako bezdomovec a smrdí jako bezdomovec) a taky mu objednám dobroty a granule. Kupodivu dodělám i ten časák, nebude to asi zrovna ideální, ale hlavně že je to hotový. Já jsem taky hotová. Dělám si srandu ze šéfa, jestli někomu koupil kytku, hezky ho tím zaskočím před jeho bývalou přítelkyní, až se málem udusí vlastníma slinama… Mě otravuje ctitel, co není vlastně zrovna ctitel, a akorát se pohádáme, to je taková naše klasika – snažím se toho chlapa zbavit, ale on je jak pijavice… Pije mi krev.

Z práce valím na poštu, pak do Pepca koupit si pár doplňků do bytu, do zverimexu koupit Yošákovi sušené masíčko, když jen ten Valentýn, a pak domů, konečně si číst a odpočívat. Myslím, že si to vážně zasloužím.

  1. února

únor3

Home-office. Hurá. Vstávám pozdě, jdu s Yoshim na dlouhou procházku v poli, čuchám jaro ve vzduchu, raduju se z modré oblohy a z toho, že Yoshi je happy jak dva grepy. Říkám si, že bych se od něj mohla k přístupu k životu něco naučit, protože on má radost, když je sníh, když je hezky, když prší. Nevadí mu ani odpadky všude kolem cesty, jediný, co mu asi vadí je to, že ho nenechám je sežrat.

Doma mě čeká hafec práce, protože to tam vypadá jak v Mordoru. Musím uklidit, vyprat, peču párečky v těstíčku a dělám domácí paštiku z kachních jater, přebírám si nákup z Košik.cz. Zítra totiž čekám návštěvu a jelikož v sobotu chodím s Yoshim na cvičák, tak už na to nebudu mít čas.

  1. února

c3banor5.jpg

Jdeme s Yoshim na cvičák, je naštěstí krásně, Yoshi už umí skákat přes překážky a občas i poslouchá, takže to očividně k něčemu je. Po dvou hodinách jsme vyblbnutý oba dva. Doma se snažím odbahnit psa i sebe. Pak si jdu dát dvacet, pak se rychle maluju, češu, připravuju občerstvení, douklidím byt.

únor6

Přichází kamarádka, kterou jsem přes půl roku neviděla, a sestra (tu jsem naštěstí viděla), dáme si jednu lahev prosecca, druhou lahev prosecca, probíráme všechno možné i nemožné, pořádáme občerstvení (nejvíc toho sežeru já, jsem fakt hostitelka roku) holky blbnou s Yoshim. Já jdu Yoshiho vyvenčit a kamarádka mezitím stříhá vlasy sestře. Někdy před jedenáctou jsme ale všechny takové zvadlé, už nic nevydržíme, ale i tak jsme nadšené, že jsme se konečně viděly a ještě bychom klidně pár hodin kecaly. Kupodivu ale jednou máme rozum, holky volají mužům, aby si je přijeli vyzvednout (ještě že já jsem doma, protože já nemám zavolat komu), jdu je vyprovodit a pak zjišťuju, že kamarádka si u mě zapomněla nůžky a všechno kadeřnický nářadí, tak jí ještě píšu. Zítra stříhá, takže si pro to musí ráno přijet, no jo, to je tak, když se takhle zakecáme.

  1. února

Mám krutý bolehlav, au au, ten alkohol mi fakt nedělá dobře. Kamarádka si přijíždí vyzvednout ty nůžky, dám s ní a s jejím přítelem rychlej pokec, ona pak jede stříhat a já jdu s Yoshim na procházku do pole. Konečně mě přestává bolet hlava, tak fotím fotky na blog, dopisuju nějaké recenze a články, stříhám video a uklízím byt. Dochází mi, že se mi rozbila myčka, takže se pouštím do ručního mytí nádobí a nadávám u toho jak dlaždič, protože mýt nádobí mě vážně, ale vážně nebaví (a už vůbec ne ve chvíli, kdy je tu po třech lidech, a nejen po mně). Ale tak za tu včerejší párty to každopádně stálo, jen jsem si nějak neuvědomila, jak strašný zdržování je ruční mytí nádobí. Za posledních pár let už jsem holt… rozmazlená, řekli by mnozí. Ale proč nešetřit čas, když k tomu máme tolik prostředků? Já taky dělám spoustu věcí postaru a občas mi dochází, že je to vlastně zbytečný, že to dneska už jde mnohem rychleji, budu se muset nad tím ještě zamyslet.

  1. února

Konečně jsem se dostala k neuroložce, ale vůbec nestíhám. Přijedu asi o pět minutý dýl a pak tam víc než půl hodinu čekám. Prý jsem měla zaklepat. A jak to mám vědět, když u doktorů je klepání prakticky zločin? Jinak, moje neuroložka je skvělá, je taková od rány a dost si sedíme. Změní mi kompletně medikaci, protože její odborný názor je, „že jsem v háji“. Ptá se mě na úrazy, jsem totálně mimo, tak vrtím hlavou, že nic. Pak se mě při vyšetření ptá, proč nedokážu ohnout palec na levé noze. Oznamuju jí, že jsem si ho před Vánoci naštípla a že to blbě srostlo, takže to furt bolí. „A to není úraz?“ ptá se zaskočeně. No, pro mě ne, já si úraz představuju, jako sádru, šití, pobyt v nemocnici, berle a tak. „Ne, to je debilita,“ oznamuju jí, což ji upřímně pobaví. A to jsem jí ještě zapomněla říct, že jsem si strčila prst na ruce do mixéru a že jsem v lednu čtrnáct dní skoro nic neslyšela, protože mi zalehly uši. Z toho už by jí kleplo.

Vyfasovala jsem několik receptů, jdu do lékárny, tam vyfasuju tolik léků, až si připadám jak důchodce a zaplatím za to 800 nedoplatek. Teď málem klepne mě. Doufám, že to aspoň bude fungovat…

Jdu na Starý město do klenotnictví, cestou se skvěle ztratím (klasika, ztratím se tu vždycky), nakonec to najdu. Chci ověřit pravost kamenů, ale vcelku mě pošlou do háje, asi vypadám jako bezdomovec, který potřebuje peníze a chce prodávat prsteny či co (se značkovou kabelkou). Nakonec mi sdělí, že by to diamanty měly být. To je teda odborný posudek jak stehno. Mířím zpátky, kupodivu se znovu neztratím, jdu do Lush koupit si masku na obličej a pěnu do koupele. Pak jedu do Fantasye vyzvednout si recenzák Devět nocí, a překvapivě mám nějak hodně energie, takže pak mířím ještě do knihovny. Naštěstí, protože jinak bych tam chytla pokutu.

Doma pak ještě vařím na tři dny do práce, uklízím, venčím Yoshiho a dodělávám resty. Takže ve výsledku příjemně produktivní den. První asi po půl roce.

19. února

Venku je krásně, ale chtělo by to ještě o pár stupňů navíc, je mi furt zima. Ale to sluníčko je boží. Nebo mi to tak možná přijde, protože je mi konečně asi dobře. Prostě se po několik měsících cítím lépe, až se bojím, že mě to jen šálí hlava, že ten pocit zase zmizí a bude to špatný…

20. února

Super úplněk mi dal nechutně zabrat, tři dny jsem skoro nespala. Neměla bych pít kafe, tak jsem si ho udělala slabý a hodně ho naředila mlíkem – počítá se to? A zabere to? Klimbám tu v práci u počítače, hau…

Až na ten nedostatek spánku se mám o něco lépe, nebo je mi o něco lépe (a doufám, že tenhle super úplněk byl o uzdravování a vyřešení si věcí v sobě, aktivně na tom pracuju, tak snad se to daří. Doufám.) Sice mi mé snahy občas někteří lidé zkazí – proto jsem se včera děsně pohádala se Ctitelem, ale tak aspoň mi znova připomněl, jak arogantní a sebestřednej chlap to je a že takovýho fakt nechci a nepotřebuju.

Jsem v kanceláři, rediguju Zvedavé rozprávky, dodělávám resty na blog. Večer jdu zase plavat, tentokrát je bilance zajímavější, v bazénu je deset chlapů od dvaceti do osmdesáti, v různých stadiích plešatosti a chlupatosti. Skoro přemýšlím, jestli sem dneska nemají ženy vstup zakázán. Tak se snažím neutopit, nenechat si vyšplouchnout čočky z očí, moc nepřemýšlet, protože pak mi to vůbec neutíká. Nakonec je to zase boží a dokonce zjistím, že i jeden nebo dva muži nejsou zrovna oškliví. Hm, tak tady se schovávají…

Letím domů vyvenčit Yoshiho, který je doma chudák celý den sám. Plavání mě docela naspíduje, tak ještě něco dodělávám, akorát se mi pak nechce moc spát.

21. února

Tak jsme dneska zjistili, že nám chybí 4 strany ve Speciálu plus jedna reklama. A to to má být dneska odevzdaný. Super. Lítám tady kvůli tomu jak hard na holi, řeším to se šéfem, jsem ve stresu. Když to konečně doděláme a pošlu to do tiskárny, tak mi opakovaně volají z Mafry, že tam potřebujou specifikovat barevnost v objednávce. Já jen matně tuším, co potřebují, tak to hážu na šéfa, ten je z toho ale očividně zmatený stejně jako já. A grafik zrovna dneska skončil dřív, tak mu ani nemůžu zavolat, aby jim tam brnknul a vyřešil to s nima, protože já ty jejich odborný hatmatilce prostě nerozumím.

Problémy jsem nečekala, protože jsem na Speciálu nedělala, takže teď kvůli tomu vůbec nestíhám to, co mám. Připravuju Facebook, ten mě zase pro změnu zablokuje, tak musím se šéfem vyřešit ještě tohle, připravuju ukázky (nahodím tam jen to nejnutnější, protože víc toho nedávám), dělám vyúčtování, posílám ho šéfovi. Jsem v práci zase o hodinu dýl, dokonce i šéf odchází dřív, já odcházím prakticky jako poslední.

Večer jdu venčit psiska s kamarádkou. Mám toho docela dost.

22. února

Home-office. Konečně. Akorát ráno řeším ještě ten zpropadený Speciál, volá mi grafička, pak mi volá Mafra, pak píšu šéfovi. Konečně je to všechno ok – ono to tedy ok bylo i předtím, jen se domluvit. Konečně klušu s chudákem Yoshim na procházku do pole, je krásně.

Natáčím zběsile videa, stříhám video, fotím miliardu věcí na blog, konečně natočím i kosmetická videa, a tak se můžu zbavit vypotřebovaných produktů. Takže následně klušu s pytlema odpadků do popelnice. Mezitím si vařím k obědu lososa s rozmarýnovou majonézou a pečenými brambory a taky mi přivezou nový vysavač, páč ten starý se mi těsně po Vánocích mírně rozbil (jako funguje, ale tak… občasně), klasika. Musím ho hned vyzkoušet, návod mi přijde složitý, tak si nejsem jistá, že to dám. Nakonec návod zahodím (a okouše ho a oslintá Yoshi) a sestavím to podle selského rozumu, naštěstí je to blbuvzdorný. A používání taky, akorát z toho nejsem na první použití až tak nadšená, jak jsem si myslela. Připravuju taky věci na zítřejší odjezd (musím zabalit věci pro mámu, svoje věci, věci pro psa a dárky pro babču). Večer jdu venčit s kamarádkou a její fenkou. Pak ještě vykoupat Yošáka, sebe a připravit článek na zítra.

23. února

únor7

Dopoledne přijíždí sestra s manželem, berou mě a Yoshiho autem do Tábora. Nechápu, proč tři dospělý a jeden pes vypadáme jako pojízdný cirkus. Vždycky. Směju se, že až si ségra pořídí dítě, tak budeme mít problém. Ta optimisticky dodává: „A ty si ještě můžeš pořídit chlapa.“ Hm, to aby měl auto a byl připravený spát na zemi, protože u našich sice jedna postel volná je, ale tu si pro sebe zabral chytře Yoshi.

únor8

Přijedeme k rodičům, popovídáme si, já se najím, táta krmí Yoshiho suchým chlebem a pak vyrážíme na výlet. Jdu Yoshiho rychle vyvenčit a zjistím, že má z toho chleba s… průjem. Jsem nadšením bez sebe a sestřin švagr, který je pes na pořádek taky. Je krásně, ale zima hrozná. Jedeme na Kozí hrádek, navigace nás samozřejmě naviguje blbě, takže jedeme nějakou záhadnou oklikou, pak se jdeme projít. Následně jedeme na hrad Kámen a do Pacova. V únoru je ale výletování na nic, protože je všude zavřeno. Sice svítí sluníčko, ale zima je strašlivá. Já jsem i tak spokojená, protože jsem snad rok (možná i dýl) nikde nebyla a přesně takový víkend jsem potřebovala.

24. února

únor9.JPG

Ráno se věnujeme rodičům, táta venčí Yoshiho, dáme si oběd, já balím hromadu věcí (jak se to zase stalo) a následně jedeme k babče, které má v pondělí 93 narozeniny. Já jdu s Yoshim pěšky, ať se oba protáhneme, ségra s manželem jedenou se všema krámama autem. Nakonec jsem tam pěšky rychleji než oni, tak si povídám s babčou, než přijedou. Zjišťuju, že lepili dálniční známku, protože jsme samozřejmě jeli celou cestu bez ní. Povídáme si s bačou o všem možném, u toho sežereme celou nohu štrúdlu (prý že ségra s manželem hlídají linii, pch) a babča se mazlí s Yoshim, což je prostě nás rodinný mazel. Vracíme se zpátky do Prahy, já pak jdu s Yoshim ještě na procházku, zjistím, že nám opět nejede výtah, takže musím se všema věcma se psem v náručí vyšplhat pět pater, což mě kvalitně naštve. Ale jinak to byl super víkend.

25. února

únor10

Ráno se jdu s Yoshim projít přes pole, je krásně. Dodělám nějaké věci, nechám si přivézt nákup, odpoledne jdu na sono a jedu jen tak tak. Samozřejmě navíc zabloudím, ale fakt na fest, ani na mapě se nejsem schopná úplně zorientovat. Nakonec mě napadne dojít na hlavní a zkusit jít na druhou stranu – bingo. Přijdu o trochu dýl, naštěstí to rychle odsýpá, pak samozřejmě čekám ve špatné čekárně – jsem prostě trotl. Ale jsem z toho vyšetření nervózní, vzhledem k naší rodinné anamnéze a mému věku to není bezdůvodné. Naštěstí vyšetření dopadne dobře, uf. Venku je nádherně, tak se zase sunu domů. Řeším pořád překlad, což mě dost stresuje a navíc to nádherné počasí mě doslova odrovnalo, že mám tak akorát si chuť jít dát dvacet. Jsem ale ráda, že vyšetření dopadlo dobře, takže o starost míň, protože jinak se má vlastně dobře. Na to je třeba nezapomínat, každý den si to uvědomovat a připomínat, a to i v těch dnech, kdy má člověk bolesti nebo se stresuje z práce nebo zrovna má blbou náladu, protože prostě vstal špatnou nohou (a každý nemůže být pořád dobře naladěný a bručoun jako já už vůbec ne).

26. února

Mám home-office. Probudím se ale s migrénou, to ne. Navíc mi nezabírají léky. Jdu s Yoshim na procházku po poli, cestou se málem zabiju (to ty analgetika). Na chvíli trochu zabírají, tak peču párečky v těstíčku, vařím si brokolicové rizoto a ovesnou kaši s banánem na tři dny do práce. V kuchyni to vypadá jako po výbuchu a já si znovu uvědomuju, že my nefunguje myčka. Už sice řešíme novou, majitel mi hned obratem napsal, že koupí novou, z čehož jsem radostí bez sebe, protože bez myčky jsem jako bez ruky. Nejde ani o samotné mytí nádobí, ale o to, že tím ztrácím čas, kterého už tak mám málo. A navíc je to otrava, co si budem povídat.

únor12

Čekám odpoledne bývalého přítele a děsím se toho, protože už to nestihnu uklidit. Bývalý píše, že to nestíhá, migréna se zase ozývá naplno, tak se mi vlastně uleví. Jedu s Yoshim na stříhání, páč je úplně zarostlý, nechávám ho u kadeřnici a jdu do Bati, protože se mi rozebraly jarní boty. Vyberu si nové, jenže zjistím, že jsem si doma nechala kartu. Tak jedu domů, pak zase zpátky, koupím si u Bati ty boty, vyzvednu si psa, který vypadá jak jehně zkřížené s krysou a zase jedeme domů. Jak mi není dobře, tak toho upřímně nám dost. Jediný světlý okamžik je ten, že potkám Yoshiho veterináře, což je fakt strašně pěknej a milej chlap. Ach, kde se takovýhle muži shánějí, prosím?

unor11

Beru jiný léky, ty konečně zabírají, takže se taky pouštím do psaní recenze, úklidu, připravuju si věci a jídlo na zítra a pak jdu konečně dočíst Warcross. Konečně dokážu ocenit výhodu vysavače a parního mopu v jednom. Můžete mi říct, proč jsem si tohle nepořídila už dáno? Jsem utahaná jako kotě, poslední dobou jsem utahaná furt, ale takovým tím dobrým způsobem, jako že z něčeho, a ne z ničeho, ale přitom pořád nemůžu dobře spát, divný.

27. února

Jdu do kanceláře. Od rána nám divnou náladu, jsem taková od rány, mám pocit, že tu mám hrozně restů a že moje produktivita, která byla v uplynulých dnech dost na maximu se snižuje. Vím, proč to tak je, takže bych to neměla řešit, ale i tak mám pocit, že teď tu mám víc věcí, než jsem schopná vyřídit. Takže dodělám leták pro kolegu, vyřizuju maily, dopisuju recenze, konečně zase odbouchávám nějaké resty, které jsem potřebovala vyřídit, dělám si kafe, píšu šéfovi, píšu tenhle článek. Zaplatím UPC, páč jim očividně dlužím ještě za minulý měsíc, no to se stane.

Do toho furt řeším Dohazovače a jsem z toho fakt v nervech. Vůbec se na to, že to musím číst znova netěším, ach jo. Migréna se znova vrací, ne že bych to nečekala. Jsem ráda, že se můžu vyplížit z kanceláře. Samozřejmě když odcházím, tak akorát přijede šéf z hor – jako fakt nemohl přijet o pět minut později? Šílí z toho, že ty šílený dveře zas blbnou, něco na mě hučí, moc ho nevnímán. Předávám na Bohemians slečně knížky, sunu se domů, vyvenčím Yoshiho a cestou ho několikrát upozorňuju, že je mi zle jak psovi (proč se tohle říká?), tak ať je hodný. Jdu spát už v půl desátý.

28. února

Probudím se v půl pátý ráno a nemůžu spát. Zaberu těsně předtím, než mám vstávat, takže jsem dobře jetá. Řeším novou myčku, přiobjednávám se na kosmetiku, rediguju ten svůj slavný překlad, který mě stresuje a jde mi děsně pomalu…

Jsem unavená, cítím, že si potřebuju odpočinout. Teď jsem byla docela produktivní, tak to vážně chce chvíli nic moc nedělat, nestresovat se a nepřemýšlet. Jen být.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s