Březen 2019

  1. března

Probudím se ve čtvrt na čtyři a nemůžu zabrat. Usnu asi v šest a probudí mě v 6.30 budík. Zaspím, chvátám, protože dneska zrovna do práce musím výjimečně přijít včas.

Čeká nás totiž důležitá kontrola, ze které jsou tu všichni už měsíc na nervy. A nakonec se tu kontrola jen mihne, takže jsem nakrknutá, protože jsem tu vůbec nemusela být. Pracuju na překladu, vůbec mi to nejde. Odříkám kamarádce prosecco, protože mě zase začíná bolet hlava. Přichází jeden autor, jeden grafik, řeším reklamy na FB, které zase záhadně nefungují, vyřizuju maily, kontroluju plotry a taky dodělám nějaké blogerské věci.

Hlava mě bolí, ale cestou z práce ještě musím do Zásilkovny, kde mám balíček s kosmetikou. No, neměla bych utrácet… ale…

2. března

Migréna stále trvá, a to nás dneska čeká s Yoshim cvičák. Paráda. Aspoň si ráno dělám smothie, protože je to zdravé a i při migréně jsem schopná ho polknout. Na cvičáku to nějak přežiju, jen to ohýbání se mi nedělá dobře.

3. března

březen1

Yoshi dneska slaví své první narozeniny! Akorát je tedy děsně oškubaný od kadeřnice a vypadá všelijak. Já mám pořád migrénu, tak Yoshimu dám k narozeninám novou hračku (která se mu vůbec nelíbí a okamžitě ji ztratí), obří kost (to už sklidí podstatně větší úspěch) a procházku s kamarádkou a její fenkou v lese, kde se tak plížím.

4. března

Pořád mám migrénu. Mám v sobě tolik analgetik, že se mi chce akorát tak spát, a pořád to bolí (no, nová medikace je trochu oříšek, prostě to holt musím vyzkoušet, jestli to zabere, nebo ne).  Mám samozřejmě hrozně práce, to je klasika. Místo toho, buď spím, nebo se dívám na Sei-kaitchi Hatsukoi (asi po pátý, miluju tohle anime a nemůžu narazit na nic podobného:( nebo řeším myčku, protože se mi rozbila.

Hurá, novou myčku už mám dovezenou, teď zase lovím techniky, aby ji nainstalovali. Bože, doufám, že zítra se to konečně povede a já už nebudu muset chvíli nic řešit a mýt nádobí ručně! A taky doufám, že Yoshimu slehne ta kost, co včera dostal k narozeninám, protože je šíleně přežraný, prdí a smrdí:)

5. března

Ráno mě probudí technici, co přijeli aktivně dřív. Musím ještě vyběhnout s Yoshim, tak na mě čekají. Je zima a šíleně fouká. Pořád mám migrénu a jeden z techniků je hrozně navoněný, au, to mi nedělá dobře. Ale budu mít myčku. Pokud se to tedy povede. Povede! Hurá, mám myčku a je teda krásná, takový radosti.

Myčka je nejenom krásná, ale i myje. Já se bohužel znovu patlám s překladem, o kterém už jsem si myslela, že ho neuvidím. Radši bych ho neviděla, i když… lepší, když si ty chyby vychytám já než někdo jiný. Navíc ono se to nečte tak špatně… takže to snad nebude průšvih. I když těch chyb je tam fakt hafec, to jsem se moc nepředvedla, ale tak čtu to já… Akorát se blíží uzávěrky, nestíhám.

6. března

Dneska jsem poprvé muži řekla: „Dej mi svoji platební kartu.“ Ó, to byl pocit. Až na to, že to byl můj šéf a jednalo se o práci. Nicméně se domnívám, že tohle byla karta k účtu, kde je víc peněz, než uvidím za celý svůj život… Hm.…

Ještě by to chtělo pár hodin spánku navíc, trochu rychlejší tempo v práci a aby Yoshi opět nezvracel (mám fakt ublitýho psa) a bylo by to super:) Jsem unavená, hlava mě pořád trochu pobolívá, ale tak se zaktivizuju, takže dorazím na křest Devět nocí do Zuzany Strachotové na Smíchově. Na knížce jsem pracovala, tak mám radost, že je konečně úspěšně venku. Jedu domů, cestou mi volá kamarádka, tak se s ní ještě sejdu a dám si s ní víno.

7. března

To víno sice chutnalo dobře, ale byl to nějaký jed, protože mě ukrutně bolí hlava (a to jsem měla asi tak dvě deci) a chce se mi spát. Pořád se patlám s překladem a vůbec to nestíhám (proč mě to překvapuje). Blíží se uzávěrky časopisu a nestíháme to (proč mě to překvapuje).

Dokoukala jsem anime Seika-itchi Hatsukoi – a byla jsem překvapená, jak jsem ho po pár letech vnímala zase o trochu jinak a našla jsem v tom detaily, kterých jsem si předtím nevšimla. Akorát jsem z toho celá taková naměkko, což vůbec nechápu. Proč mě něco, co je ve své podstatě hezký a většinou i vtipný, takhle rozhodilo? Většinou se mi u toho chtělo brečet… asi z toho, že je to hezký, nebo nevím:) Nebo z toho, že jsem se v tom dost našla. Nebo z toho, že já nic podobnýho nezažiju. Co já vím. Každopádně to ale pořád miluju!

A do toho odmítám rande. Já ty chlapy nechápu. Copak se nemůžou trochu snažit?

8. března

Rediguju svůj vlastní překlad – no, moc jsem se nepředvedla, chyb tam mám jak nas… no hodně. Pořád mi chybí 70 stran, hau. Nemám půlku zlomů časopisu, hau.  Nemám jediný zlom zredigovaný, hau. Příští týden je uzávěrka, hau.

Už mám zase 4 dny nemytou hlavu, ale objednala jsem ke kadeřnici a na masáž. Šéf přijel od doktorky, že prý je zdravý, a že prý mě tam rovnou objednal (no, to je hodný, protože já mám praktickou lékařku v Táboře, a tuhle mám za rohem od práce, jop). A ještě mi koupil červené tužky (asi po půl roce, co jsem ho o ně žádala). To mám asi místo růží, když je to MDŽ. A dokonce jsem vyfasovala i novou židli, a to jsem si z toho včera zrovna dělala legraci, že novou židli si koupil šéf a že já nedostanu nic, i když mám záda tak rozebraný, že na to beru léky proti bolesti a čekají mě rehabilitace. A ejhle, fakt jsem ji dostala a musím říct, že je to teda podstatný rozdíl. To snad začnu chodit do práce asi i včas:)

Ale poprvé po pár dnech je mi dobře, migréna nikde, akorát kolegyně z práce je nemocná, tak si říkám, že bych ten mor od ní nemusela chytit.

Přijela kamarádka a bývalá kolegyně z práce, takže jí dávám dárek k svátku, pokecáme, ona na chvíli zmizí, já jdu zase pracovat, pak si dáme sedánek v prodejně se zbytkem firmy, kde porcujeme dortíky. Akorát šéf chybí, pak se zjeví a očividně se mu nelíbí, že celá firma je v prodejně, kde kecá a jí:) Dodělám, co potřebuju, odesílám články grafikům a jdu s kamarádkou na víno a pak ji vyprovodit na vlak. Fakt mi tady chybí.

9. března

Je zima, studeně fouká, poprchává. Je fakt hnusně a nás s Yoshim čeká cvičák. V tomhle počasí je to fakt za trest. Samozřejmě jsem od kolegyně chytla nějaký mor, takže na cvičáku prochladnu, a když přijdu domů, tak je mi dost na nic. Jdu si lehnout. Pak něco málo udělám, ale je mi čím dál tím hůř.

10. března

Jsem nemocná, což si nemůžu dovolit. Dneska musím odevzdat překlad. Konečně. Vždyť už mi dvakrát prodlužovali termín odevzdání. V průběhu dne něco málo udělám, střídavě spím, leju do sebe zázvorový čaj, polykám aspirin a všechny možný přírodní preparáty, kloktám a snažím se udržet v chodu. Marně. Nakonec se ale hecnu a ten překlad dodělám. Slíbila jsem, že ho pošlu v neděli. No, posílám ho technicky vzato v pondělí, ale ještě není ani čtvrt na jednu ráno. Že mi to s tou nemocí ani trochu neprospělo vám asi nemusím říkat, což?

11. března

Ve středu mám uzávěrky, potřebuju být v kanceláři, ale píšu šéfovi, že budu dneska doma. Je mi pod psa. Posílám konečně opravené zlomy grafikům. Měla jsem to mít hotové už v pátek, ale jak přijela bývalá kolegyně, tak jsem to nestihla, ehm.

12. března

Opět šéfovi píšu, že budu doma. Čekám na zlomy časopisu, mezitím něco udělám doma i na blog. Pak se pouštím do redigování, mezitím zase páchám léčivou kůru a dávám si šlofíka.

13. března

Dávám šéfovi vědět, že jsem chytila mor a že ho přijdu do práce šířit až v pátek. Rediguju časopis, posílám ho grafikům, kontroluju tisková data, říkám grafikům, ať je pošlou do tiskárny, všechno nechávám schválit šéfa. Mezitím sestříhám video, rozepíšu tři recenze, nafotím fotky, vyndám nádobí z myčky, něco málo sním, vyvenčím Yoshiho a leju do sebe čaj s citronem a medem a zázvorový čaj.

Časopis je v tiskárně, hurá. Mně je furt zle a už si připadám jak chlap, že mě blbý uzliny takhle vyřídily. Jenže já nevydržím ležet, takže vylézám zase z postele, kam jsem se po uzávěrkách uložila, a jdu stříhat kytky. Až na to, že ty kytky jsou mírně jedovaté a já jsem se čímsi dotkla rtů, takže jsem si udělala takový domácí botox. Nebudu vám ani povídat, že to vypadá ohavně a navíc to ohavně bolí, mám rudý fleky po rukou i obličeji, rty jak kačer a vůbec nemůžu spát. Jojo, jsem fakt inteligentní osoba.

14. března

březen2

Usuzuju, že po třech dnech doma už musím být zdravá. Co na tom, že pořád vůbec nemůžu dýchat, mám šílenou rýmu a v hlavě vatu. Jdu ke kadeřnici, mám nový sestřih, ale barva tentokrát nic moc. Pak mířím na reflexní masáž nohou, povídáme si s masérkou o reiky, a nakonec mi je dá mi zadarmo.  Hm, fakt je umí. Kdyby mi nebylo tak blbě, tak se doslova vznáším, jak jsem lehká a harmonizovaná. Přicházím domů, musím si jít lehnout, varovala mě, že se mi ta rýma ještě zhorší. A taky že jo.

15. března

Myslela jsem si, že už budu zdravá, a ono ne. Přesto se táhnu do kanceláře, abych tu rozšířila mor . Vyřizuju maily, soukromé věci, pracovní věci, rediguju časopis, šéfovi posílám anotace, posílám časopis na odbornou korekturu. U toho tu kašlu, smrkám, chroptím, nadávám a šířím kolem sebe mor. Kolegové si ze mě dělají srandu, ať ho jdu šířit k šéfovi do kanclu (jeden navrhuje, ať mu dám francouzáka:), no a já jdu.  Ne mu dát pusu, ale potřebuju se šéfem něco vyřešit, takže mu tam pár bacilů prsknu. Po práci ještě musím jít na poštu, au.

16. března

březen3.JPG

Dneska se koná merenda od Albatros Media. Pořád mi není moc dobře, nikam se mi nechce, je hnusně, zima, prší. Dávám se dohromady a poprvé si po týdnu připadám hezká. Jedu si vyzvednout knížky do antikvariátu, Míše z Radši knihu koupit čokoládu, nesmím Ole zapomenout vzít obligátní harlenýnku. Blogerská merenda je jako vždy parádní. Představí nám knihy z Albatrosu, který slaví 70. let. Následně děláme test, mám pocit, že jsem definitivně pohořela, ale mám 5 bodů a vítěz měl bodů 6, takže jsem očividně dopadla ještě dobře.

březen4

Pak už následuje volná zábava. Dáváme si báječné dorty, víno (i když jsem si říkala, že nebudu pít), já obcházím kolečko, abych si popovídala s lidma, zase zapomínám fotit, pusy nám jedou jak namazaný, víno do mě padá a smíchem si prodloužím život asi tak o deset let. Probereme a prodrbeme úplně všechno a půlka z toho není publikovatelná. Domů připlachtím dost v náladě, ale plná energie a s pozitivní náladou, děkuju moc všem.

17. března

Mírná kocovinka, po obědě vyrážím s Yoshim na dlouhou procházku po poli, kde zažívám pocity radost z toho, jak krásně, teplo a slunečně je. Vidím rozkvetlé fialky a zlatý déšť. Yoshi šťastně běhá a já zažívám hluboké pocity míru a vděčnosti tak obecně ze života, který sice není zdaleka ideální, ale vlastně je dobrý, které ve mně vyvolala včerejší merenda.

Večer si nicméně ukopnu prst na noze tak krásně, že jsem si ho nejspíš zase naštípla. A to se mi ještě nezahojit ten nalomený palec, který jsem si pochroumala před Vánoci. Jo, pořád je to jedna a ta samá noha.

18. března

Pondělí. Hluboce přemýšlím, jak si tenhle týden zorganizovat. Mám pocit, že buď pracuju moc a moc si toho nakládám, nebo že pracuju málo, a proto vůbec nestíhám. Za boha se nedokážu rozhodnout, co z toho je vlastně pravda. Někdy mám totiž pocit, že toho zase až tak moc nedělám. Zároveň mám ale taky pocit, že bych potřebovala mnohem víc času jen pro sebe, který bych nemusela ničím vyplňovat, jen být a přemýšlet a dělat si tu dušení inventuru, kterou potřebuju jako sůl a která je prostě náročná, dlouhá a bolestivá. Jenže zrovna toho času pro kontemplaci mám opravdu zoufalý nedostatek. Nějak nevím, co s tím, protože nejde nic nedělat, aby si člověk mohl dát hlavu a život do pořádku (to jde jen ve filmech), zároveň si ale uvědomuju, že přemíra práce a stresu a starostí může všechny mé plány a to, že je mi konečně po dlouhých měsících psychicky dobře, zase úplně zhatit.

Možná ze mě taky mluví nemoc, protože se mi to v plné síle vrátilo. Mám rýmu jako trám, chrchlám jako tuberák, v hlavě mám vatu a nemůžu se soustředit a pracuju na level šnek. To bude nejspíš tím, že se nejsem schopná skoro k ničemu dokopat a všechno mi trvá sto let.

V práci rediguju časopis, plánuju si harmonogram, zjišťuju, že si očividně asi vážně jsem schopná zorganizovat čas, protěže mám pocit, že ten měsíc má nějak málo dní na to, abych to všechno stihla. Dopisuju taky jednu recenzi, uvědomuju si, že další tři mám rozepsané a nemám zase natočená videa, protože furt hrozně huhňám, takže natáčet nemůžu. Jo, já si totiž všechno plánuju, jak by to mělo vyjít, když všechno půjde dobře. Jenže v mém životě nikdy nejde nic dobře, takže bych se sakra měla naučit si to plánovat ve stylu „když to půjde katastroficky“. Pak bych to nejspíš stíhala a nejspíš ještě měla pocit, že to bylo sice dost děsný, ale že to zase nebylo až tak hrozný, jak jsem čekala. Hm, to stojí za úvahu, jakkoli to zní negativně, tak si myslím, že v mém případě by to bylo velmi funkční a užitečné…

A taky zjišťuju, že mor, co šířím v práci, se očividně uchytil, protože pochrchlává kolega i šéf. Hohoho. Akorát šéf mě asi zabije, nicméně já jsem v tom nevinně, já to chytla od kolegyně, co je jeho bývalá přítelkyně, tak ať si to vyříká s ní, že. Já bych taky byla radši zdravá, protože mi nic nejde a necítím se dobře, nehledě na to, že jsem očividně posmrkala baobab a vysmrkala si i mozek… Došli mi veškeré papírové kapesníky, takže likviduju roli papírových utěrek v kuchyňce, až kolegy napadne, že bych si ji rovnou mohla vzít do kanclu, když vidí, jak často tam lezu. Taky k tomu ještě kulhám, protože malíček na levé noze mi fantasticky otekl a bolí. Jsem zvědavá, jestli se večer, až půjdu z práce, vůbec dostanu do boty…

Do boty jsem se dostala, doma se dokonce i trochu zprovozním, uvařím si jídlo a snídaně na dva dny, něco málo uklidím, vyvenčím Yoshiho, vymačkám si šťávu z krvavých pomerančů, vezmu si acylpyrin a jdu si lehnout s knížkou do postele.

19. března

Mám náladu, že jsem fakt na pěst. Netuším, proč, jestli je důvodem ta nemoc, protože už to trvá deset dní, a předtím mi bylo zle zase z něčeho jiného, takže jsem vlastně nemocná od začátku března. Taky mi dochází, že fakt tvrdě některé věci nestíhám (respektive nebudu stíhat), takže to by náladu nepřidalo nikomu. Sváří se ve mně pocit, že bych měla makat, a hluboká potřeba být jen sama se sebou a meditovat. A netuším, co s tím. Navíc jsem fakt unavená a vůbec se nesoustředím, takže mám pocit, že všechna ta práce, kterou v kanceláři udělám, je vlastně k ničemu. Což nebude jen pocit.

Nakonec dorediguju časopis, vyřídím maily, dodělám anotace, šéf píše něco ohledně porady – no, to si dělá srandu, ne? Chce mě zabít. Následně se sám připlíží do mé kanceláře, aby se mě na něco zeptal – jen huhňám tak, že mi nerozumí, pak to na něj rovnou zařvu, aby tomu rozuměl (i když možná je důvodem i to, že stojí mezi dveřma, protože se ke mně bojí přiblížit – kdo nás zná, tak ví, že to není jen kvůli bacilům). Nakonec se mu omluvím s tím, že je mi zle a jsem fakt protivná. A pak přemýšlím, jestli přede mnou stoj můj šéf, protože se mě zeptá, jestli nemám teplotu, jestli mě to bolí a slíbí mi, že mi přiveze léky. Čumím na drát. Někdo ho vyměnil? Nebo už jsem ho nakazila, takže umírá na mor, a proto dělá dobrá skutky?  Nebo možná už vypadám tak strašně, že si myslí, že umírám a on bude mít po šéfredaktorce. Jo, to zní rozumně.

A pokud nás někdo slyšel, tak čumí na drát taky, protože on dobré skutky nedělá a pro mě udělal už podruhé něco za necelých 14 dní. Kdybych si na 120 procent nebyla jistá opakem, tak bych ho skoro podezřívala z toho, že mě má rád.

Dokonce se pustím do redakce pohádek, dodělám facebook, připravím vyúčtování, kolegovi pošlu anotaci, kterou si musím vymyslet na knihu, co jsem nečetla, přijde nový časopis, a zjistím, že je v něm mraky chyb, které jsem udělala já. Jo, jsem vyčerpaná a nemocná, blbá kombinace. Ten minulý rok mě fakt krutě poznamenal.

Sunu se domů a jdu ven s Yoshim. Ten samozřejmě sežere nějaký ultimátní humus, takže jsem na něj pekelně naštvaná. Moc dobře ví, že dělá to, co nemá, ale zároveň ví, že ho nechytím, tak to prostě zbagruje a přitom se mi dívá do očí. Za trest nedostane večeři, protože čekám, že bude zvracet. Kupodivu nezvrací, se divím. Peru do sebe léky, jdu si číst do postele a čekám na švagra, který samozřejmě přijede šíleně pozdě. Potřebuje si u mě nechat v garáži auto, dávám mu knížky pro sestru, on mě slivovici (na kloktání) a papírové kapesníky, protože já už doma (i v práci) pomrkala i papírové utěrky. Jenže pak zjistím, že mi nefunguje čip ke garáži, lítám venku, nakonec ale musí švagr s autem odjet zase domů (ráno letí na služebně do Německa, takže je vážně nadšený), já jsem taky vážně nadšená, že si na seznam musím připsat, že mám čip nechat u správce opravit. Ach jo, navíc se mi dělá zle, asi mi to pobíhání venku po desátý večer nějak neprospělo (a to jsem tam byla fakt jen chvilku).

20. března

Nevím vlastně, jak mi je. Řekla bych, že líp než včera, ale během dne se to rapidně zhoršuje. Přemýšlím nad tím, jestli šéf splní to, co slíbil, a přinese mi ty léky. Radši s tím nepočítám, znám ho. Navíc v kanceláři dneska nejsem sama, což znamená, že tam nemůžu úplně pořád chrchlat a šířit mor, což je dost otrava. Zázraky se dějí, šéf mi přinesl léky, je to první věc, kterou udělal, když přišel do práce. On to nejenom slíbil, ale fakt to udělal! Asi ho vážně unesli mimozemšťani a tohle je nějaký klon.

Výkonnost level šnek, mám v hlavně vatu, začíná mě bolet, z nosu mi furt teče, uzliny otékají a vlastně je mi čím dál tím hůř. Trochu ze zberkám, dodělám vyúčtování, facebook, maily, pošlu grafikům, co jsem jim dlužila. Jde mi to, jak psovi pastva. Pak se trochu seberu a dopíšu i recenze, co jsem měla rozepsaný. Beru ty slavný antibiotika, protože se mi dělá hůř a hůř, trochu to zabere, takže je mi zase o něco líp. Rediguju pohádky, čekám, až šéfovi skončí jednání, mezitím drbu s kolegou grafikem a taky mi volá máma. Pak šéfa žádám o dovolenou, dostanu ji, a ještě ze mě zeptá, jak mi je a uklidní mě, že to bude dobrý. Tohle ať mi nedělá, mě ta jeho starostlivá stránka mate…

březen5

Je mi zle, plížím se domů. Jdu na procházku s Yoshim, obejdu velké kolečko a cestou zjistím, že je úplněk. No, chápu, proč je mi tak zle a jsem tak přecitlivělá. Jdeme domů z procházky, už je mi fakt blbě, ale doma se ještě v nějakém záchvatu přinutím si udělat večeři, dát nádobí do myčky, zapnout myčku, dát šaty do pračky, zapnout pračku a předpřipravit recenze na blogu. Mám pocit, že mám teplotu, uzliny mi otekly, po obličeji mám rudé fleky, krása nesmírná. Peru do sebe léky a vitamíny, objednávám si nákup z Košik.cz, píšu kamarádce a pak se jdu konečně dívat na MS v krasobruslení. Juhů, těšila jsem se na to moc a moc!

21. března

Ležím v posteli, odpočívám. Vyhrabu se akorát na procházku s Yoshim, oddělám věci na blogu a doma uklidím. A pak se uklidím k MS v krasobruslení.

22. března

Ach, dneska bylo venku tak nádherně. A já to vůbec neocenila, protože jsem byla na velkém vyšetření očí – takže když jsem vyšla do toho sluníčka, fakt jsem nic neviděla a jen nevděčně jsem pronesla – to taky jednou nemůže být hnusně, když to potřebuju? Samozřejmě jsem ráno ještě stepovala dvacet minut na zastávce, hned před šéfovým barákem a doufala jsem, že se ráno nechodí větrat na balkon. A pak mě málem zajela černá Panamera, tak jsem se vyděsila, že je to vážně šéf – naštěstí nebyl. Uf.

Vyšetření dopadlo dle očekávání, takže ne dobře, ale na druhou stranu není nic ztraceno, takže třeba to na podzim všechno konečně klapne. Samozřejmě mě z těch rozkapaných očí vzala šílená migréna, takže si musím jít lehnout – a ještě teď se cítím fakt bídně… Do toho furt beru antibiotika, takže paráda. Jdu se zase dívat na MS v krasobruslení.

23. března

bc599ezen6.jpg

Je nádherně, dáme si s Yoshim procházku přes pole a pak míříme na cvičák. Jsem tam jenom v tričku! V březnu! Doma balím věci do Tábora, uklízím a dívám se na krasobruslení (ačkoliv moji favoriti Hanyu a Tarasova-Morozov nevyhráli).

24. března

Uklízím, balím věci, přicházím o exhibici v krasobruslení (ještě že je všechno v archivu na internetu) a jedu do Tábora vlakem. Je zima a jsem celá prochladlá. Dost se té cesty děsím, protože Yoshi poprvé cestuje s náhubkem a bez tašky. A po poslední hádce s průvodčí nesnáším České dráhy skoro stejně jako Českou poštu, čili hodně. Naštěstí Yoshi se chová naprosto vzorně, je tichý, nezlobí, a i když má tendenci si ten náhubek občas zkoušet sundávat, tak jinak je naprosto zlatý. Naproti nám sedí dvě holčičky, slušně se ptají, jestli si ho můžou pohladit. Jasně že jo, holky jsou spokojené, Yoshi je spokojený a já si můžu chvíli číst:)

25. března

Ráno jdu oběhnou povinné kolečko – sociální, kde mám naštěstí známou, takže si zajdu za ní do kanceláře, místo toho, abych stála tu šíleně dlouhou frontu. Pak finančák, kde to jede jak na běžícím páse. Cestou si jdu koupit sluneční brýle, které jsou naprosto mimo můj styl, ale přesně takové jsem chtěla  a fakt se mi líbí. I na mě, a to já mám pocit, že mi brýle vůbec nesluší. Žádný. Pak jdu sehnat válečky na chlupy, úspěšně. A nakonec mířím na zdravotní, kde je teda fronta slušná, ale zase jsou tam na mě hodní, dokonce mi to všechno i spočítají a netváří se, že jsem totální kráva, že to neumím spočítat (nejsem zdaleka jediná, většina lidí to očividně taky neumí). Zaplatím jim to rovnou na pokladně a začínám mít fakt podrážděnou náladu, že jsem asi jediný debil, co to všechno poctivě platí do poslední koruny.

Je strašlivá zima, fouká, domu dorazím úplně zmrzlá a zase se mi dělá zle. Venku prší a pak rovnou sněží, uf. Odpoledne jsem chtěla jít k doktorce a k babče, ale fakt mi není dobře, takže jsi jdu lehnout a pak se s mamkou dívám na prastaré seriály v televizi, sním u toho dvě kremrole (takové ty mini) a překvapivě dobře si u toho odpočinu. Asi se začnu dívat na televizi. Yoshi dostane kost, já trochu kňučím kvůli chlapovi (jo, ještě mě to furt nepřešlo) a přemýšlím, proč jsem si sakra nevzala volno až do konce týdne!

  1. března

Odjíždím z Tábora, balím tunu věcí a vypadám zase jako soumar. Naštěstí je vlak poloprázdný a Yoshi je opět naprosto vzorný. Doma ještě trochu uklízím vybaluju věci, vyndavám nádobí z myčky a převlékám postel. Pak se jdu naložit do vany, jsem zmrzlá a mám pocit, že se mi ta nemoc vrací.

  1. dubna

Zoufale se mi nechce do práce, vůbec se mi nechce nic dělat, jsem protivná jak osina v zadku, v práci je kolega, takže hodně kecáme a málo makáme. Pořád opakuju, proč sem vůbec lezu. Pořád mám pocit, že nechci pracovat, že chci jen být, dělat si pořádek v hlavně a životě. Přitom už ale začínám stresovat, že to nestíhám. Klasika.

Plánuju další čísla časopisu, vyřizujuho hromady mailů, konzultuju hromadu kravin s kolegy, rediguju pohádky, kontroluju ploty. Přijde jeden autor, tak ho nechávám na starosti kolegovi, a padám k doktorce, k níž mě objednal šéf. Musím se jí přiznat, že mám den na nic, protože jsem taková (doufám, že roztomile) zmatená. Doktorka je ale v pohodě, říká, že je na tom stejně. Asi skvrny na slunci. Pak jdu do lékárny a zase zpátky do práce.  Večer odmítám cokoliv dělat, dívám sen na Closer: Nové případy.

28. března

Cestou do práce si pouštím audio knihu Alias Grace. Jsem ve firmě sama, přichází pán si koupit hrnky, nevím, co s tím, naštěstí přijde kolega. Konečně mám pocit, že je mi vcelku dobře  a taky náladu mám lepší. Jen nechci přemýšlet proč. S šéfem jsme se málem srazili ve dveřích, dokonce se mě i ptá, co je nového a jak se mám a jak jsem dopadla u doktorky. Na chodbě. To zas budou řeči.

Beru léky od doktorky na ten kašel, všichni tu pořád smrkáme a popotahujeme. Můj mor byl úspěšný, protože šéf byl nemocný a kolega začal kašlat. Ale původně ho přitáhla kolegyně, takže jsem v tom nevině.

Já se pouštím do překladu, jde to pomalu, ale jde to. Taky se pouštím do redakce vedlejšáku. Balím knížky, balím prsteny, co potřebuju nechat poslat na otestování, jsem už trochu produktivnější, i když ne moc. Tenhle rok prostě asi nějaké velké výkony podávat nebudu, pojedu prostě na takovou normální rychlost. I když teda nevím, jak to normální rychlostí zvládnu.

Je mi nějak smutno, v hlavě mám bordel a srdce mě bolí (už zase – nebo furt ještě?!), takže si jdu večer dát doma prosecco.

29. března

Celý den v práci, produktivita tak normální, což je vlastně dobré. Pak běžím koupit nějaké drobnosti pro kamarádku, ke které jdu na večeři. Letím domů, vyvenčit Yoshiho, dát se trochu do pucu a jedu k ní – cestou samozřejmě jedu nějak záhadně, takže mi to pekelně trvá a málem se dvakrát ztratím. Klasika. Dáme si víno, večeři, já furt kňučím kvůli chlapovi – varovala jsem jí, že mi naprosto nečekaně hráblo ve chvíli, kdy už jsem si myslela, že jsem z toho po tolika měsících konečně venku. Cestou od kamarádky samozřejmě zabloudím, myslím na kraviny (tedy na toho bídnýho chlapa), takže nastoupím na blbý autobus a zjistím, že jsem vystoupila u něj před barákem! Síla sugesce. Už se mi to tenhle měsíc stalo podruhý, to snad není možný. Až na to, že mi odsud nic nejede a mám vybitý mobil, takže si nemůžu zavolat taxíka. Krása. Nakonec se hrabu domů další hodinu a krásně prochladnu. Jo, ten chlap za to vážně nestojí.

30. března

březen7.JPG

Je krásně, takže zase pobíhám jen v tričku na cvičáku. Jsem z vína a nedostatku spánku trochu zvadlá, ale to sluníčko zlepšuje náladu i mě.

31. března

březen8

Pořád je krásně, já jsem konečně zdravá, dělám si k snídani vafle, protože jsem je viděla u někoho na instagramu a dostala jsem na ně hroznou chuť. Odpoledne jdu s kamarádkou a její fenkou a samozřejmě Yoshim do lesa. Měla bych pracovat, ale relaxace je taky potřeba a hezkého počasí se využít musí, že.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s