Mlok Scamander se vrátil do Londýna, ale po dramatických událostech v New Yorku nemá zrovna nejlepší pověst, sledují ho bystrozoři a nemůže cestovat. Jenže se musí vydat do Paříže, protože právě tam se nachází Credence, který má k sobě připoutaného mocného a děsivého Obskuriála, který může všechno zničit….

Mlok má navíc ještě jeden důvod, proč se do Paříže vydat – právě tam je totiž na misi bystrozorka Tina Goldsteinová, do které je zamilovaný. Jenže Mlok a Tina nejsou jediní, kdo pátrají po Credencovi. Toho totiž na svou stranou touží získat i uprchlý mocný černokněžník Grindelwald, který svolává své stoupence, jeho moc sílí a jedině Credence mu může pomoci naplnit jeho zlovolné plány. O Credencovi se totiž šíří zvěsti, že je posledním, nezvěstným potomkem mocněného, čistokrevného kouzelnického rodu. Jenže je to skutečně tak?

Grindelwaldovy zločiny se skládají z řady na první pohled vzájemně nesouvisejících a postupně se prolínajících dějových linek. Mně osobně se moc líbila ona detektivní linka, kdy hrdinové pátrají po Credencově minulosti a také po tajemství roku Lestrangeů, překvapilo mě, že se v příběhu objevila Naginy a samozřejmě ten konec mě nechal s pusou otevřenou dokořán. Škoda jen, že se do scénáře nedostalo víc interakce mezi Mlokem a Tinou a taky, že se z něj vytratil humor, který v prvním díle obstarával sympaťák Jacob.

Vyplatí se číst scénář, když jste viděli film? Podle mě ano. Ve scénáři totiž čtenáře nerozptylují všechny ty úchvatné efekty, fantastická zvířata, lokace, akce i skvělí a pohlední herci, takže se můžete soustředit pouze na příběh. V tomto případě mi dokonce scénář v řadě momentů přišel lepší než výsledné zpracování. To, co mi ve filmu připadalo nesmyslné a mátlo mě najednou ve scénáři dávalo smysl. V tomto případě se možná někde mezi scénářem a jeho převedením na filmové plátno něco vytratilo, nebo to holt nedokázal režisér předat divákům tak, aby tomu na první dobrou rozuměli (anebo to byl jen můj problém).

Na druhou stranu určité scény, které ve scénáři působí úplně obyčejně, mají díky skvělým hercům a vynikajícím výkonům takový náboj, že patří k nejlepšímu z celého filmu a sdělující divákovi i to, co ve scénáři nenajde (viz Brumbál a Grindelwald). Takže pokud jste viděli film, tak přečtení scénáře rozhodně neuškodí, protože vám to pomůže ujasnit si určité věci ujasnit a všimnou si i detailů, které vám na filmovém plátně unikly.

Můj celkový dojem z Grindelwaldových zločinů je ale značně rozporuplný. Scénář má stejně jako scénář k prvnímu dílu Fantastická zvířata a kde je najít skutečně krásnou, do detailu provedenou grafickou úpravu i obálku, takže se stane ozdobou knihovničky. Příběh už ale tak krásný není, protože mi na jednu stranu přišel zbytečně překombinovaný, a přitom ve výsledku takový nemastný neslaný.

Takže ačkoliv jsou Grindelwaldovy zločiny krásné na pohled (a to se týká knihy i filmu), tak příběh ani zdaleka nedosahuje běžného (vysokého) standardu J. K. Rowlingové, což je hrozná škoda. Protože všichni víme, že to umí o hodně líp, ačkoliv je taky možné, že nás ještě převeze. Anebo taky ne. Já se každopádně na další film (i scénář) těším, protože ten konec byl naprosto zabijácký a určitě nejsem jediná, koho strašně zajímá, jak J. K. Rowlingová tohle šokující odhalení chce vysvětlit a nepasovat do nám známého světa Harryho Pottera.

J. K. Rowlingová: Grindelwaldovy zločiny (scénář) (Fantastická zvířata a kde je najít 2), březen 2018.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji Albatros Media.