Lidi si stěžují, že toho mají moc, že nic nestíhají, že jsou unavení, že už je ta práce štve . Že by jim bylo líp, kdyby pinglovali v hospodě nebo žili v jeskyni. Že už se na to vybodnout a někam zmizej na druhej konec světa.

No jo, protáhnete obličej. Kolikrát už jste tohle slyšeli?

Ale víte, co tím někdo někdy ve skutečnosti říká?

Že problém není ta práce, ale to, že jí je tolik, že nemá čas na spánek, relaxaci, na koníčky, sama na sebe.

Že problém není ta práce, ale to, že na pozici šéfredaktorky bere jako prodavačka v Lidlu, takže musí mít dvě práce bokem, aby ušetřila nějakou tu korunu „na horší časy“.

Že problém není práce, ale naprostá absence jakékoliv osobního života.

Že problém není práce, ale že problém je v tom, že celý její život tvoří práce, takže vlastně nežije. A že když váš život tvoří jenom práce, tak v určitou chvíli vás i ta práce, ve který jste snad dobří a kterou máte rádi, prostě začne štvát.

Že má prostě krizi.

Že o ni ten chlap nestojí.

Že je nešťastně zamilovaná.

Že se nevzpamatoval z posledního rozchodu.

Že neví, co chce.

Že uvízl v bludném kruhu.

Že je nešťastný.

Že je nešťastná.

A jen jeden z mála vám tím skutečně říká to, co slyšíte: Že ho ta práce štve.

Někdy poslouchejte, co vám lidi mezi řádky, když si tak klasicky stěžují, vlastně říkají a neodbývejte je slovu: „No jo furt, nestěžuj si, pořád. Všichni máme moc práce.“ Protože o práci tady ve většině případů vlastně vůbec nejde.