Jednoho dne nastal konec světa. Trosky Lyenny halí toxická smogová mračna a rozdělují město na dvě části – na ulice, kde žijí slabí a zdegenerovaní šmudlové a zmutovaní zlouni, kteří ty první zabíjí. A na svět nad oblaky, kde žijí lidé z věžáků, kteří si zakládají na genetické čistotě a nepřipouštějí žádné degenerace a mutace – ale ani v jednom světě se nežije snadno a dobře.  Jediní, kdo mají právo procházet skrze mračna a navštěvovat obě části města, jsou tajemní valkeři…

A pak jsou tu ještě misteri, bytosti s nadpřirozenými schopnostmi, odolné vůči nemocem a mutacím, které konají dobré skutky a přinášejí s sebou naději a klid.

Skerin vypadá jako valker, ale ve skutečnosti jím není, je exi, někým odjinud. A byl to on, kdo před sedmnácti lety přinesl do věžáků novorozené holčičky, dvojčata Vesnu a Vernu, které mu svěřili misteri. A teď oběma dívkám zase pomohl utéct dolů, do nebezpečných ulic Lyenny. A taky je tu misteri Miriam se syny Ormonem a Eronem, kteří se snaží přijít na to, proč lidstvo zdegenerovalo, co vlastně způsobilo konec světa a jestli přeci jen neexistuje šance na jeho záchranu…

Příběh se skládá z mnoha různých dějových linek, které se vyvíjí, košatí, vydávají se nečekanými směry a stále více se zamotávají a proplétají. Jana Rečková vymyslela celý svět, jeho jednotlivé úrovně i teorie velice dobře a čtenář odhaluje, jak se všechno pomalu vrství a skládá do celistvého obrazu, a užívá si to.

Nechybí překvapivá odhalení a zvraty, akce a spousta teorií o tom, že si lidi možná přivodili konec světa a svůj pád sami. (A mezi řádky se tak dá vyčíst, že autorka nenápadně nastavila zrcadlo dnešní společnosti.) Plusem je také, že se v příběhu neobjevují černobílé postavy a autorka s tím dokázala zajímavě pracovat. A navíc v tomhle temném a nebezpečném post apokalyptickém světě si nikdo nemůže být jistý, že se dožije konce…

Nicméně je dobré pamatovat na to, že Jana Rečková měla specifický styl psaní, v němž kombinovala různé žánry a občas sklouzávala až k poetickým a obtížně uchopitelným popisům a pasážím. Proto román Misteri doporučuji číst ve chvíli, kdy na něj máte čas a jste ochotní vyjít příběhu vstříc, protože jinak se v něm nejspíš budete ztrácet.

Pokud se dá Misteri něco vytknout, je to právě košatost příběhu a velké množství vedlejších postav. V tomto případě by neuškodilo, kdyby Jana Rečková v imaginaci a tvůrčím rozmachu ubrala, protože některé dějové linky jsou tam tak trochu navíc, postav je tam tolik, že si je čtenář nemusí pamatovat, a vzhledem k tomu, že celá kniha má přes čtyři sta stran, ke konci už se (navzdory vší akci) trochu táhne.

Nicméně Jana Rečková i v jednom ze svých posledních děl dokázala, že byla ve skvělé spisovatelské kondici a že je právem považována za nekorunovanou královnu české fantastiky. Jen vám román Misteri nedoporučuji číst, pokud s touto autorkou začínáte. Čtenáři, kteří Janu Rečkovou a její originální, propracovaný styl psaní znají, si ale tuto knihu bezpochyby užijí.

Jana Rečková: Misteri, Epocha, květen 2018.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji Dětem noci a nakladatelství Epocha.