Ve dvaceti jsem si představovala, jak bude můj život vypadat ve třiceti. Chápejte, ve třiceti! To už budu dávno dospělá, výdělečně činná, rozumná, vyřáděná. A stará. Strašně stará.

Těch deset let uběhlo jako voda. Letos mi bylo 31. Ale občas mě baví zavzpomínat na mé naivní, nezkušené a ambiciózní dvacetiletá já.

Protože ve dvaceti jsem si totiž myslela, že můj život ve třiceti bude vypadat nějak tahle:

Budu mít úspěšnou kariéru.

A díky ní spoustu peněz.

A z těch si koupím krásný, obrovský a moderní byt.

Budu mít doktorandský titul.

Taky procestovanou půlku světa.

A napsanou knihu. Ideálně vydanou. A úspěšnou, samozřejmě.

Řidičák.

A auto.

Na ruce diamantový zásnubní prsten.

A doma na mě bude čekat úžasný, charismatický a bohatý muž. Ne Čech. 

Že nejspíš s tím ne-Čechem budu žít v Americe. Nebo v Anglii.

Že budu mít dokonalé, rovné, platinově plavé vlasy.

A taky dokonalou pleť. (Protože ve třiceti už vás přece nemůže trápit akné!)

Že budu plynule mluvit anglicky.

A k tomu budu stejně dobře ovládat tak minimálně dva další cizí jazyky. 

Že budu umět ladně, a to i po kočičích hlavách, chodit na deseticentimetrových jehlových podpatcích.

Že budu umět pít alkohol a nebudu mít kocovinu.