Srpen byl náročný měsíc. Po červenci, kdy jsem fungovala v dovolenkovém režimu, jsem se musela vrhnout do práce. Následkem toho na mě padla strašlivá unavená, takže na volnočasové aktivity nezbývalo až tolik času.

Abych si trochu odpočinula, tak jsme před polovinou měsíce s přítelem odjeli na pár dní ke známým. Většinu těch čtyř dní jsme strávili v Polsku, kde jsme navštívili pár památek (kostelů), uličku tkalců, kterou mi celou nabízeli za šest milionů korun, v jednom z těch domečků jsme našli tu nejpodivnější kavárnu na světě, kde jsme si dali něco, co jsem vyluštila, že se jmenuje „Bomba“. Byl to perník se šlehačkou, ale fakt dobrý. Taky jsme navštívili rezervaci trpaslíků, což jsou útvary pískovcových skal. Krásně tam bylo, akorát jsem se samozřejmě musela natáhnout, že, a přítel musel šplhat po skalách a já ho viděla rozsekaného dole.

Taky jsme se podívali do Sokolowska, kde se nachází stará, opuštěná psychiatrické léčebna. Úžasná stavba, která ve slunečném dni vypadala skoro idylicky. Za mraků a deště by to ale bylo děsivé místo. Podívali jsme se na vcelku zvláštní výstavu a vyšplhali na věž. Nechápu, proč mě přítel vždycky přesvědčí, ať lezu někam nahoru, když nenávidím výšky. Teprve poté jsem se od ředitelky, co vede projet rekonstrukce léčebny, dozvěděla: „Říkali jsme si, jestli ta věž spadne. A ona nespadla.“ Kdyby mi to řekla předtím, tak prchám jak divá. A byla jsem překvapená, že tuhle zásadní informaci jsem jí rozuměla. V Polsku na vás totiž všichni mluví polsky v domnění, že jim perfektně rozumíte. Naši přátelé byli Poláci, přítel skvěle rozumí a trochu i mluví a já čtyři dny žila ve vakuu a působila jako totální asociál, protože jsem rozuměla asi každou pátou větu.

Taky jsme se podívali na rozhlednu Hvězda, kde nám přálo nádherné počasí, akorát restaurace, kde jsme měli v plánu si dát něco dobrého a nezdravého, měla zavřeno. Těžké zklamání pro všechny.

Poslední den se ochladilo a začalo pršet, podívali jsme se do Broumova do dřevěného kostela a do kláštera, navštívili kavárnu, kde nic neměli, výstavu a zahrady. Já už byla docela ráda, že jedeme domů, protože pokud by na mě ještě někdo promluvil polsky, tak bych ho asi vynesla v zubech. Cestou zpátky jsme jeli autem, takže jsme samozřejmě zabloudili, a já pak musela ještě do Prahy. Vyjeli jsme v půl druhé a domů jsem dorazila v deset večer. Ale jinak to bylo příjemných pár dní.

Po dovolené jsem se vrhla do práce, statečně jsem bojovala a na víkend odjela na venkov. Byla jsem unavená, tak jsem nahodila režim relax. Většinu dne jsem se povalovala, četla si, přítel vařil a odpoledne jsme jeli ke známé na chatu u řeky, kde jsem vyfasovala zase další jídlo, takže večer jsem se do postele sotva dokoulela. A pak mám zhubnout! Zazdila jsem to ledovou čokoládou v kavárně, které ale nebyla nic moc, takže jsem si spravila chuť zmrzlinou, a zase jsem se koulela. Otesánek jméno mé.

V práci bylo ještě víc práce než dosud a stres, co mě držel v chodu, pořád trval, ale přestal účinkovat. Začala jsem pociťovat lehkou krizi a těžkou únavu. Znovu jsem vlétla ke kadeřnici, kde jsem se nechala ostříhat a konečně jsem zase začala vypadat trochu jako člověk.

O víkendu jsem dodatečně oslavila svůj svátek. No, oslavila… Přítel se opil ještě dřív, než jsem přijela, mně nebylo dobře, takže ten alkohol na mě účinkoval dost divně. Zbytek víkendu jsem strávila v režimu: migréna, kocovina, migréna. Fakt blbý.

Po tom ne zrovna vydařeném víkendu jsem dolezla do práce jako zombík. Potřebovala jsem dotáhnout do konce několik projektů, ale únava byla velká, soustředěnost mizivá. A hned následující den jsem vyrazila na vernisáž do Galerii kritiků. Akce jako vždy dobrá, příjemný pokec s přáteli, návrat v brzkých ranních hodinách. Klasika. Ráno bylo trochu kruté, přeci jen 4,5 hodiny spánku mi nesvědčí.

O víkendu měl přítel nějakou pracovní schůzku, tak přišel pouze na jeden den. Užili jsme si líné ráno, vyrazili na rande na Vyšehrad, naprali se pizzou a zmrzlinovým pohárem, váleli se po trávníku, nechali se (já se nechala) poštípat od mravenců a pořád jsme hledali stín, protože bylo horko, a to já moc dobře nesnáším. Měli bychom chodit na rande častěji.

Pak jsem ještě vyrazila za kulturou na Letní Shakespearovské slavnosti. Letos hráli Večer tříkrálový, moji neoblíbenější komedii. A boží to bylo. Opět to bylo velice moderní, krásně propojené s hudbou, občas si vystřelili z aktuální světové a politické situace (co byste chtěli, když se hraje na Pražském hradě) a několik lidí to (jako každý rok) nevydýchalo a odešlo. My se ale neskutečně bavili. Naše trojka (já, sestra a sestřin snoubenec) hýkala a brečela smíchy, takže jsem opět musela litovat lidi, co sedí vedle nás.

Tohle byl můj srpen. A pokud hádáte, že jsem pořád unavená, máte bod:). A jak jste se měli vy?