V září jsem zkoušela být aktivní. Víte, taková ta aktivní pracující žena trochu jako z časopisu. Chtěla jsem vědět, jak to půjde dohromady s mým zdravím, únavou, časem, čtením, blogem a tak. No, zjistila jsem, že super žena ze mě nebude. Prostě potřebuju mít některé dny večer volno. Volno ve smyslu, abych třeba mohla uvařit nebo uklidit. Nebo abych mohla být s partnerem. Nebo abych si mohla číst!

Začala jsem cvičit. No, cvičit… Chodím na pilates. Ráda bych si k tomu ještě jednou v týdnu přidala jódu, tak uvidíme, jak to půjde. K tomu každý týden chodím na lymfatické masáže, abych celý ten proces podpořila. Taky jsem se konečně objednala a dostavila k zubaři (kam teď budu chodit častěji, než by se mi líbilo, bleh) a na dentální hygienu, zašla jsem (opět!) ke kadeřnici, abych přestala vypadat jako debil, na vernisáž v Galerii kritiků, jela jsem navštívit rodiče a omrknout každoroční Táborská setkání. A nakonec jsem si urvala i pár dní volna a vyrazila směr pustiny.

Pracovně bylo září rušné. V nakladatelském světě je podzim hektický, protože se všechno připravuje na předvánoční trh. To znamená spoustu práce, hořící termíny, nestíhání a stres. Ale některé knihy už jsou v tiskárně, uf, naštěstí…

První víkend jsem strávila v Praze. Přítel měl něco domluveného, takže přijel na jeden den, abychom se aspoň viděli. Vyrazili jsme na procházku do Stromovky. Strašně dlouho jsem tam nebyla. Akorát nás cestou chytl déšť, takže to na procházku nebylo zrovna ideální.

Druhý víkend jsem už tradičně odjela na venkov. Přítel mi z trhu přinesl nezdravou snídani, tak jsme si ji dali venku na terase. Nádherné ráno. Den už byl poměrně žhavý, to nás ale neodradilo od výletu do Botanica. Byla jsem nadšená. Středověká vesnice, nádherné zahrady, bludiště, spousta zákoutí, trocha umění a možnost lehnou si do trávy, aniž by člověk dvacetkrát musel kontrolovat, že si nelehce do nějakýho psího… tentononc nebo do nějakých odpadků. Paráda.

Další víkend jsem jela společně se sestrou a jejím (nyní už) snoubencem do Tábora navštívit rodiče a každoroční Táborská setkání. Počasí nebylo zrovna nejlepší, což celý ten zážitek člověku dokáže zkazit. Nakonec to ale vyšlo nejlépe, jak v dané situaci mohlo. Ohňový průvod jsme poprvé (asi po dvaceti letech) nestihli, protože šel poprvé po těch letech včas:) Tak jsme prošli středověký trh, podívali se na kejklíře, oblezli stánky, pojedli něco nezdravého a okoštovali medovinu (která bohužel byla pěkně hnusná). Já jsem navíc ráno ten den cestou na autobus upadla, takže jsem byla kapku potlučená a bolela mě noha.

V sobotu lilo jako z konve. Uklidili jsme se do hospody, kde jsme měli sraz s kamarádkou a její (novou) čivavou. Pak jsme konečně zase vyrazili do středověku. Obešli jsme trhy, spořádali další horu nezdravého jídla, vypili nějaké pivo a medovinu (tentokrát už dobrou), koupili pár věcí, nachodili hezkých pár kilometrů a já zjistila, že po kombinaci pivo-medovina mě ani mé potlučené tělo nebolí. Večer jsem se šli podívat na ohňostroj nad Jordánem, na který se vždycky koukáme ze soukromého pozemku, takže to máme jako, když sedíme v prezidentské lóži Ohňostroj  byl krásný, ostatně jako každý rok. V neděli jsme navštívili babču a pak už jsme frčeli zpátky do Prahy.

V úterý následovala vernisáž v Galerii kritiků, na kterou dorazilo docela dost přátel, a kapku se nám zvrhla. Navíc jsem si nechala věci v kanceláři, jenž manažer galerii, který měl od ní klíče, šel řešit to, že nám na Národní odtahují auta (kvůli dni bez aut), takže jsem zůstala bez věcí. Kvůli tomu jsem domů přijela až v půl třetí ráno. Uf, na tohle už jsem vážně stará

A pak už mě čekalo pět dní vytoužené dovolené. Vyrazili jsme na sever Čech, kde jsme se toulali přírodou i městy zhruba kolem Děčína. Začalo to všechno báječně. Jeli jsme autem, takže pohoda. Počasí bylo překrásné, místa, která jsme navštívili většinou taky, prokládali jsme to spoustou dobrého, ale nezdravého jídla. Vůbec měli jsme se dobře. Přátelé s sebou vzali pejska, takže jsme se sice docela složitě skládali do auta, ale i tak to bylo super. Navíc jsme bydleli v pustinách, kde dávají dobrou noc nejen lišky, ale také laně, které jsme měli na louce hned za barákem.

Nebylo bych to ale já, aby se něco nepokazilo. V pondělí ráno jsem se probudila s tím, že mě bolel žaludek, měla jsem křeče v celém těle, bolesti a bylo mi na omdlení. V autě jsem málem pošla, cestou jsem navíc začala zvracet a přítel se vyděsil tak, že jsem málem skončila v nemocnici.

Udělalo se mi lépe, tak jsme šli na zámek v Děčíně, kde jsem sice sotva stála na nohou, ale cvakla ty nejkrásnější fotky. Jenže ouha, bylo to jen chvilkové zlepšení, křeče a bolesti se vrátily, pocity na omdlení taky, takže jsem příteli znovu zatrhla, aby mě odvezl do nemocnice a nakonec se nechala naložit na vlak a odjela zpátky do Prahy. Cesta vlakem byla docela v klidu, i když jsem asi vypadala hrozně, cesta domů po Praze mě ale málem zabila. Uložila jsem se do postele, vzala si knížky a vylézala ven jen, když jsem běžela zvracet.

Další dva dny dovolené jsem tudíž strávila nuceným pobytem v posteli, s knížkami, naštěstí už mi bylo lépe a mohla jsem pomalu začít jíst, takže to nakonec nebyla taková tragédie. Ale přítele i známé jsem vyděsila slušně, takže jsem asi musela vypadat na umření Upřímně, ten první den jsem se tak i cítila.

Tohle bylo moje září. A jak jste se měli vy?