Březen 2018

IMG_7938

Březen utekl strašně rychle, ale přitom mi přišel nekonečně dlouhý. Ač to tak nevypadá, stalo se v něm docela dost věcí, pár dobrých, pár špatných. Beru to tak, že to tak mělo být. Celé to je cesta k velkým změnám v mém životě… 

  1. března

Ráno se protáhnu v posteli a říkám si, že by to mohlo být dob… Ani si to nedomyslím, protože je mi jasné, že někdo shůry tyhle myšlenky smrtelníků, co mají v životě víc smůly než štěstí, trestá. A taky že jo.

Takže jsem v práci s kupou práce. Šéf mi přinese ke kontrole plotry knížky, která ale šla do tiskárny bez druhé korektury. Naštěstí je to krátké, tak to za hodinu přečtu a opravím. Pak tu mám troje plotry, rediguju časopis, nakonec zvládnu ale jen půlku. Chybí mi jeden článek (proč se divím) a obálka (už zase, mám paměť jak rybička). Jdu žebrat ke grafikovi, ať mi připraví podklady pro obálku, připravit reklamy na Facebook (asi hodinu přemýšlím, co jsem si to vlastně do diáře poznamenala – dojde mi to, až když mám jít domů, klasika) a upoutávky na příští měsíc, vyúčtuju autory (samozřejmě se seknu a jednoho ošidím), do práce mi pořád chodí balíky knih, kolegyně ze mě mají stranu, a jelikož jsem se rozhodla, že už není čas na pětiletky, ale musím ty plány začít plnit v rychlejším tempu, tak se objednám na oční kliniku. Na první mě objednají až za tři měsíce, což mi zkazí náladu, protože mám problémy teď, tak na doporučení kolegyně vyzkouším jinou. Tam mě objednají za 3 týdny, i když to základní vystření stojí trojnásobek. Co nadělám. Do toho volá máma s tím, že ty výsledky, které v danou situaci byly vlastně dobré, možná až tak dobré nejsou. Náladu mám pod bodem mrazu a fakt doufám, že doktoři vědí, co dělají.

Nic nestíhám, takže z práce odcházím v šest (hodinu a půl přesčas, který mi nikdo nezaplatí) a šupajdím domů, protože má přijet kamarádka. Cestou se snažím koupit pečivo, neúspěšně, tak budu asi o hladu. Doma si musím chvíli sednout a odpočinout si, jsem nějaká hotová, pak jdu provést debordelizaci bytu (fakt to nechápu, pořád uklízím a pořád mám doma bordel). Dám si sprchu, usuším si vlasy, vynesu odpadky, vyzvednu kamarádku. Otevřeme láhev vína a probíráme vážné i nevážné věci. Vždycky mi pomůže, když se vypovídám (a že mám z čeho), a ona mi poskytne pohled, ke kterému bych se  asi nedobrala.

(A taky jí kromě vážných věcí povyprávím, že se mi začali líbit mladí muži. Pro toho, kdo mě zná, ví, jak zneklidňující to je. Já zvládám chodit s mužem, co je starší než můj táta, ale mí vrstevníci to nikdy nebylo nic pro mě. Co se to se mou děje, já myslela, že tohle přijde tak po padesátce, ne ve dvaatřiceti?)

  1. března

Chudák kamarádka vstává v nekřesťanskou hodinu. Chci jí uvařit aspoň kafe, ale po tom víně nejsem schopná otevřít oči. Naštěstí mám home office, takže to není žádný průšvih, ale taky mám seznam úkolů delší snad než pracovní týden. Říkám si, proč si tohle dělám? Na jednu stranu mám pocit, že nic moc nedělám, na druhou, že si toho nakládám strašně moc… Začarovaný kruh. Kvůli kocovině toho z toho nekonečného seznamu úkolů moc neudělám, přiznám se.

  1. až 4. března

Pořád se snažím zmenšit svůj seznam úkolů a pořád se mi to nedaří. Nakonec se v neděli dostanu i k práci č. 3, sice u toho nadávám jak dlaždič, a ještě se mi podaří jednu věc smazat (ups), ale mám to hotové.

  1. března

Mám home office, ráda bych se vyspala, ale od rána píše šéf z práce č. 3 a šéfová z práce č. 2. Takže ze spánku nic nebude. Vyřídím, co chtějí, pak si jdu uvařit oběd a dát si šlofíka. Ten seznam úkolů, co už jsem dávno chtěla mí hotový, je pořád podezřele dlouhý. Ale natočila jsem videa, co jsem chtěla, a vybalila nové knihy – to jsem neměla dělat, protože okamžitě čtu to, co nemám. Večer přijíždí Václav. Volám mu, ať koupí pečivo, bohužel ho zase nemají. Tak se s ním podělím o poslední housku, popovídáme si, domluvíme se na některých věcech (hodně mé rodině v současné době pomohl, za což jsem vděčná) a pak ho jdu uložit do postele a sama si čtu. A pro zvědavé: Ne nejsme spolu, aby byli jsme deset let přátelé předtím, než jsme spolu začali chodit, tak jsem jimi i zůstali.

  1. března

Odpadla nám dnešní redakční rada, takže mám další den home office. Měla bych si toho vážit, ale mám pocit, že pořád nejsem odpočatá. A pořád nemám ten seznam úkolů hotový! Jsem tak pomalá, nebo je ten seznam tak dlouhý? A přitom se mám, navzdory tomu všemu špatnému, vlastně docela dobře. V rámci svých možností. Až si někdy připadám jako schizofrenik, jak se to ve mně pere. Tak mám se dobře, nebo jsem ve stresu? Obojí. Dává to smysl? Ani moc ne.

Dneska toho ale moc neudělám, protože mě ráno probudí Václav s tím, že jde na nákup. On usnul hned, já se ale převracela půlku noci a pořádně jsem zabrala až k ránu, takže  jen něco zahučím a spím dál. Proberu se těsně před tím, než přijde z nákupu. Venku je bílo a pořád chumelí. Václav vypadá jak sněhulák a já přemýšlím, za co ti meteorologové berou peníze, když už 14 dní slibují, že se oteplí!

Jsem fakt ráda, že redakční rada odpadla a do téhle chumelenice nemusím. Václav odjíždí před polednem a já se objednám na odstranění pih na zádech, konečně. Moc se na to netěším, pamatuju si na svoje první odstraňování pih, což byl vcelku průšvih. Ale tohle je jiná klinika, tak třeba to bude lepší.

Konečně rediguju články, nahraju je na web, vyřídím maily, nafotím fotky na blog a zrediguju knížku. U toho se mi udělá zničehonic šíleně zle, vůbec netuším, co se to děje. Musím si jít na chvíli lehnout, protože se mi strašně motá hlava, mám mžitky před očima a zvedá se mi žaludek. Chvíli si zdřímnu, pak se zase zmobilizuju, takže si uvařím jídlo a snídaně do práce, připravím si věci a tak. Do toho mi píše bývalý šéf, že mi proplatil faktury. Říkám si, že mu znova pošlu tu prosincovou. Jenže pak si říkám, napsal ti mail, že ti poslal peníze, ale to neznamená, že ti je skutečně poslal. Mohl kecat, i když to mi i na něj přijde moc. Jednou se ale rozhodnu nebýt slušná, a tudíž blbá.

  1. března

Cestou do kanceláře se málem vysekám, už nemrzne, ale všude je roztátý sníh, špína, voda a ještě jednou špína. Plazím se jak šnek, takže přijdu pozdě, ale na to jsou všichni zvyklí. Do práce nikdy nechodím včas. Špatně jsem spala, což je u mě běžné. Je to částečně moje vina – jsem sova a tím, že kvůli home office jsem začala chodit spát dýl. Takže věřte, že home office má i své nevýhody. A to nejenom proto, že doma toho uděláte míň, protože mezitím vaříte, uklízíte, perete a stříháte videa – prostě děláte věci, které byste jinak dělali o víkendu a které zmizí skoro hned, jak se dokončí, a vlastně nejsou vidět, takže se někdy cítím, jako ten největší flákač na světě. Zvlášť když se druhý den zase začne kupit nádobí, na podlaze ležet prach a na stole drobky z croissantu (musím to přestat jíst, není to zdravé, ale hlavně to dělá hrozný bordel) a lidi mi píšou, kdy jim dodám články, a já jim odpovídám, že je ještě nemám hotové.

I tak si ale říkám, kolik toho udělám. Tůdle. Málem si roztrhnu hubu, jak u toho zívám, v šest ráno se mi spát nechce, ale v jedenáct jo. Peklo. Konečně dopíšu recenzi, kterou jsem měla odevzdat… už dávno. A pouštím se do redigování časáku, odchytnu šéfa, předám grafikovi podklady a oznámím mu, že text bude mít v pátek (i když jsem mu ho měla poslat včera). Občas se divím, že mě lidí, s nimiž pracuji, mají ještě pořád rádi…

Občas se i mně dějí zázraky. Z bývalé práce mi přišly peníze! Sice mě šéf odrbal, ale jsem fakt ráda, že mám aspoň něco.  (Ano, tohle je v mém životě zázrak, vcelku smutné, řekla bych.)

  1. března

Oteklé oči, spánkový deficit, roztrhnutá huba stále trvá. A taky pobyt v kanceláři, což je v tomhle stavu za trest. Zvlášť když je venku tak krásně.

A měla bych si přestat psát ty nekonečné seznamy úkolů. Nebo si je psát tak, aby se daly splnit a já pořád nepřesouvala věci, co chci stihnout jednom dni na celý týden, protože to je tak reálné. Nějaký nápad, jak na to? Jsem v tomhle marná…

  1. března

Měla jsem si ráno dojít na úřad pro pas, ale vzdávám to. Potřebuju se vyspat. Spánek trochu pomohl. Otoky kolem očí jsou menší, začínám už i trochu vidět.

  1. března

Dneska se koná merenda od Albatros Media. To samozřejmě znamená, že mě bolí hlava. Klasika. Beru léky, natáčím video, snažím se něco dodělat. Vyrážím na merendu, která je jako vždycky skvělá. Poslechneme si něco o chystaných novinkách. (Hluboce přemýšlím o tom, jestli dát výpověď, nebo méně číst, protože tohle nejde zvládnut:) Kromě Lucky Zelinkové se konečně potkám i Verčou (tedy Lonely Flamingo) a samozřejmě se spoustou dalších blogerů, Míšou z Radši knihu, Ondrou Merglem, Terkou Špetlíkovou nebo Míšou Vavřinovou. Probíráme všechno možné, dáváme si chlebíčky, dortík (ty tady mají fakt boží), kafe (díky bohu, že po pěti letech můžu pít kafe) i víno. Skončím nad vínem s Vendy z Albatrosu, kdy probíráme osobní i neosobní věci.

Taky dostaneme knížky, což je jen třešnička na vrcholu báječného dne. Děkuji Albatros Media, že se o nás tak hezky stará, a hlavně všem lidem, které jsem kvůli blogu poznala. Nikdy by mě nenapadlo, že z některých z těch on-line lidí, co jsem sledovala (nebo oni mě) se nakonec stanou mí dobří přátelé. Takže pokud se mě někdo ptá, co mi blog dal, tak překvapivě lidi, se kterýma se potkávám v reálném světě.

  1. března

Po včerejší merendě (hlavně po tom vínu) jsem jako přejetá. Snažím se dát dohromady a rovnou řeším věc, po které toužím už několik let. Dokud jsem to ale včera holkám neřekla, tak jsem si neuvědomila, že už jsem se vlastně rozhodla. A ono to vypadá, že to vyjde. Mám z toho radost jako blázen, i když si uvědomuju, že tohle je radost i starost zároveň. Večer jedu na otočku k ségře vyzvednout si věci. Chvíli pokecáme, ségra mi vrátí knihy (je jich hromada, takže váží asi tunu), vezmu si tašku s věcmi, půjčím si od komiksy, pozdravím Ušáka (sklípkana, který je po půl ročním pobytu u mě a jednom zdařilém útěku z terárka zase u svých právoplatných majitelů) a táhnu se domů. Přijedu v půl desáté, což znamená, že musím jít co nejdřív spát. Příští týden mám uzávěrky.

  1. března

Uzávěrky se blíží. Rediguju časopis, dodělám k tomu další miliardu věcí. Opět jsem někde nabrala spánkový deficit, který je pocitově tak 50 hodin. Z merendy jsem přijela slušně (no, skoro, byla jsem kvalitně poveselená) asi v deset. Večer, ne ráno!

  1. března

Spánkový deficit je asi 100 hodin. A uzávěrky jsou zítra. Dokončuju časopis, zanáším opravy do pdf, posílám je grafikům. Jednou jsem to taky zvládla včas, tak rovnou řeším i práci č. 2 a 3 a zadávám autorkám témata, snažím se si v tom maglajzu udělat pořádek a taky připravit články na blog.

  1. března

Spánkový deficit asi 1000 hodin, přes oteklé oči skoro nevidím. Pro literární redaktorku docela blbý. Dneska máme uzávěrky a od rána se všechno s… kazí. V nějakém záchvatu jsem se překoukla v reklamách, takže nám jedna chybí (a to jsem je ještě jako blbec krátila), takže píšu s prosíkem grafikovi, ať mi ji vytvoří zase dlouhou. Předělávám seznam reklam, posílám ho znovu šéfovi, aby mi ho schválil. No jo, musím přiznat, že jsem to zvorala, ale on to naštěstí neřeší. Do toho nám poslali špatnou reklamu ze Student Agency (spleti si rozměry na šířku s výškou), takže zuřivě volám do Student Agency, aby poslali novou reklamu. Taky jsem si toho mohla všimnout dřív, že jo. Zanáším poslední korektury, v grafickém studiu mají nového grafika, který není moc pečlivý, tak u toho nadávám, protože některé věci už měly být dávno zanesené, posílám grafikům nové reklamy a přiznám, že jsem blbá. Berou to v pohodě, nestalo se to poprvé ani naposledy. Časák měl být v tiskárně ve 12.00, zase tam není. Tentokrát mě to ani nepřekvapuje. Ve dvě odesílám časopis a plácám se po ramenou, že jsme to stihli ještě relativně včas. I když jsem si vědoma toho, že tam máme dvě chyby, ale už není čas to opravovat. Tak snad si toho nikdo nevšimne. Kontroluju náhledy z tiskárny, zapomenu je schválit, takže mi z Mafry volají, potřetí a naposled přiznávám, že jsme blbá. Potřebuju se vyspat. Přiděluju autorkám témata, vyřizuju maily a všechny věci, co jsem kvůli časopisu nestihla. Domů sotva lezu.

  1. března

Home office. Sláva. Spánek. Nespala jsem ale moc dobře, ale těch pár hodin navíc je znát. Mám před sebou ještě hromadu práce, kterou chci vyřídit, protože večer odjíždím k rodičům. Ten seznam je nechutně dlouhý a já jsem pořád unavená. Pouštím se aspoň do něčeho, fotím fotky na blog, natáčím instastories, a navzdory únavě mám pocit, že jsem vlastně spokojená. Že po straně dlouhé době (možná po dvou letech) jsem to zase já, že vidím jasně a chci si plnit své sny a jít si svou cestou. Přemýšlím, proč jsem se z té cesty tak strašně vzdálila… V poledne uprostřed focení mi přijde telefonát, který mi přesně ukáže, proč. Moje dobrá nálada a optimistické ladění mizí jako pára na hrncem. Chuť cokoliv dělat taky, mám mizernou náladu, maluju čerty na zeď a přemýšlím, co teď. Dodělám to nejnutnější, s mizernou náladou odjíždím do Tábora a cestou ve vlaku přemýšlím, jak to sakra zvládnu. Udělala jsem několik radikálních rozhodnutí, po kterých jsem toužila už několik let, jenže v úplně jiné finanční situaci. Rušit je nechci, koneckonců po tom toužím strašně dlouho, ale na druhou stranu vím, že vydat tyhle peníze v tuhle chvíli je nerozumné… Takže na tohle jsem ty dva roky dřela jako kůň? Abych nechcípla hlady, ale stejně počítala každou korunu a šetřila na jídle? Paráda. Vyhlašuju vesmíru válku: Vždycky jsem bojovala jako lev, vybírala si menší zlo, šla jsem i křovím a lezla po skalách, jen abych se někam posunula, když už jsem na té křižovatce neviděla, kam jít. Jenže už si nebudu vybírat menší zlo, to je cesta do pekel. Jediné, co jsem nikdy nezkusila, je sednout si na té křižovatce na zadek a čekat, co vesmír udělá.

  1. března

S mámou jdeme do města běhat po úřadech. Odevzdávám daňové přiznání, paní tvrdí, že jsou to hrozně vysoké daně na můj příjem, přizvukuju. Pro jistotu mi to nechá přepočítat, ale ono to tak skutečně vychází. Pak si jdu koupit nový svetr za ten, co jsem prochlastala (kupodivu ho seženu, i v té samé barvě), a taky závěs do koupelny a sluneční brýle. Sice bych neměla utrácet, ale ten svetr jsem milovala, a zbytek potřebuju. Pak jdeme do VZP, kde si nechám vypočítat další částku, co jim dlužím. Tu jsem čekala, i když radost z toho taky nemám. Jdeme k babičce, která nám dává polévku, pak mi přinese štrůdl. Mám mizernou náladu, a to jsem ta se těšila, že jí jednou řeknu: „Babi, i když se děje spousta špatných věcí, tak se mám dobře.“ No, neřeknu, opět. Babička se zase zajímá o hypotetického mladého mládence, jenže já poslední dobou žiju jako blázen, buď pracuju, nebo jsem zavřená doma v tichu a samotě, takže nemám šanci mládence potkat. Takže babču bavím historkama z práce a taky jedním z mých velkých plánů. Kupodivu to i babča schválí, se divím, že jsou z toho všichni v rodině tak nadšení. Je to asi poprvé, co mi nějaký můj šílený nápad schvalují. On není šílený, tedy nebyl, když jsem to domlouvala, v současné finanční situaci ale šílený je, což ale očividně dochází jenom mně… Jedeme domů, hrozně se ochlazuje, takže si dávám velmi pozdí oběd (nebo časnou večeři) jdu si lehnout. Samozřejmě u knížky zalomím.

  1. března

Vyspávám a dospávám. Páchám nějaké záležitosti na blog, vyřizuju maily, pak najíždím do módu jídlo a spánek. Dělám to vždycky, když mám starosti. Večer balím věci (spíš mamka balí, mně by se to do toho batohu nikdy nevešlo) a odjíždím do Prahy. Mám trochu lepší náladu, což znamená, že už to není mínus sto, ale tak mínus deset. A těch mínus deset je asi i venku, protože když vylezu z vlaku málem mi cestou domů umrzne nos (a zadek). Doma si čtu a ponocuju až do časných ranních hodin. Jednou za čas to udělám a kromě mysli si ještě rozházím i tělo. Vím to, ale stejně si nemůžu pomoct.

  1. března

Šla jsem spát v půl čtvrté a mám pocit, že mám kocovinu. Motá se mi hlava, bolí mě žaludek a cítím se hrozně. To byl vážně skvělý nápad! Zvlášť když nám na dnešek seznam úkolů dlouhý jak moje noha. No dobře, mám krátké nohy, ale ten seznam je i tak sáhodlouhý. Navzdory bolavé hlavě a žaludku na vodě se pouštím do úklidu, pak bolest hlavy zesílí, takže si radši beru prášek. Dám si malého šlofíka, moc mi to nejde, ale hlava přestává bolet. Pokračuju v úklidu – vana, umyvadlo, kuchyňská linka (dokonce i vevnitř ji uklidím), utřít prach, vyprat prádlo, sundat čisté prádlo ze sušáku, vyluxovat, zalít kytky, dokonce i tu zaprasenou lednici vymrazím. Večer z posledních sil nahodím ještě nějaké články do práce, dám si vanu a jdu spát.

  1. března

Špatně jsem spala, náladu mám zase hluboko pod bodem mrazu. Ráno jsem byla objednaná na zákrok, ale potřebuju spát. A navíc v téhle náladě si ještě nechci přidělávat bolest. Přiobjednávám se, jdu si ještě lehnout, ale samozřejmě nemůžu usnout. Vyhrabu se z postele, něco málo udělám, líčím se a češu a odjíždím na pracovní schůzku. Dobře si popovídáme, vyfasuju autorské výtisky i hromadu harlekýnek, bohužel práce pro mě žádná není. Jsem naprosto demotivovaná k životu, fyzicky i psychicky unavená, oči mám oteklé, pluju ještě v polospánku a na celý svět se mračím. I s tou těžkou taškou se jdu projít, někdy to pomáhá. Mířím do knihovny, dneska vážně nemám dobrý den, protože půlku knížek nenajdu. V téhle náladě ale nic jiného nečekám. Jdu ke kamarádce na kosmetiku, ta se směje, že prý čekala, že jí povím něco pozitivního. Tak ji ujišťuju, že to vážně nehrozí, ale tím, že se o mě hodinu někdo stará, můžu u toho ležet se zavřenýma očima a vypovídat se, se mi trochu uleví. A nakonec jí i jednu pozitivní věc řeknu, i když si uvědomuju, jak rychle se ta vytoužená radost stala i stresem z toho, jestli to zvládnu… Jedu domů, jsem úplně mrtvá, potřebuju se najíst a dát si chvíli voraz. Pak se vrhám do vaření jídla a snídaní do práce, zbytku úklidu a vyřizování práce. Musím to stihnout, než přijede bytný, blíží se mi konec nájemní smlouvy, tak podpisujeme dodatek o prodloužení. Díkybohu, že aspoň tohle vyšlo, mám smlouvu na další dva roky!

  1. března

Zase v kanceláři. Zdály se mi hrozné sny, takže jsem se probudila i dřív. To se mi občas stává, když už je venku takhle světlo. V devět ráno se pouštím do vyřizování mailů, ve jedenáct mám hotovo, uf. Musím autorkám napsat ještě špatnou zprávu. Z toho jsem taky na větvi, že nás hodili přes palubu, a ještě nechali na mě, ať to spolupracovníkům oznámím. Mohli mít koule aspoň na to, aby jim to napsali oni.

Páchám nějaké články na blog, vyřizuju práci č. 3 a zažívám u toho jakýsi zvrácený pocit radosti, že už je to naposledy, co se s tímhle hnusem párám. Začínám se i těšit na to, že budu mít konečně víc času, i když špatná nálada z neveselé finanční situace stále přetrvává. Pak se pouštím do práce č. 2, kde mám taky pěkný skluz. Venku je zima, ale krásně, a mě začíná bolet hlava. Že už by se oteplovalo?

  1. března

Zase kancelář. Vyřizuju pracovní Facebook, vyúčtování časopisu (fakt doufám, že to šéf tentokrát pošle správně), dodělám Ezopovy bajky, zanáším opravy, posílám kolegovi, celý den čekám na kolegu, ze kterého potřebuju dostat smlouvy od Italů, ale ten jako na potvoru x hodin nakládá tranzit se zásilkami na Slovensko. To je tak, když jednou něco potřebuju. Zjistím, že nám chybí anotace, kolega je konečně v kacnlu a posílá smlouvy. Páchám tiráže, což je u knížek od Italů vždycky vopruz, protože třeba mají ve smlouvě podmínky ohledně copyright pages, až na to, že v téhle knize kvůli ilustracím žádné nejsou, prostě se tam nevejdou… Hm. Z posledních sil kolegovi posílám tiráže, urguju překladatele, ať dodá anotaci (nechce se mi to překládat, mám mnohem květnatější styl než on a bylo by to poznat), plazím se domů. Dneska začalo mistrovství světa v krasobruslení, takž mám o zábavu na večer (a na následujících několik dní) postaráno.

  1. března

Mám home office, ale místo práce mířím na oční kliniku na prohlídku očí. Kliniku najdu – ta obří cedule je na oční klinice fakt užitečná – ale kde to má sakra vchod? Na pár desítkách čtverečních metrech asi třikrát zabloudím, musím se dvakrát zeptat, a jako upřímně? Kdyby mi to pán polopaticky nepopsal, tak tam asi bloudím do dnes. Našla jsem to, jdu se přihlásit na recepci, sednout si do čekárny. Je poznat, že se jedná o soukromou kliniku, kde se tvrdě platí. Všechno moderní, čisté, světlé, vzdušné, vymóděný personál. Pak už si mě střídavě volají – nejdřív jim zaplatím 3000 tisíce, což není hezký začátek, a pak už to jede. Jedno vyšetření, další vyšetření, posaďte se v čekárně, další vyšetření, posaďte se v čekárně, další vyšetření, posaďte se v čekárně. Začíná mi to splývat, oči mě bolí a koncentrace klesá k bodu nula. Všichni jsou ale milí (spíš milé, starají se o mě samé ženy) a vypadá to, že ví, co dělají. Konečně se dostávám k paní primářce, a verdikt? Mám oči nemocné a operace nepřichází v úvahu. Jsem z toho mrzutá a říkám si, proč jsem si myslela, že jednou taky něco půjde snadno? To bych přece nebyla já. Beru to ale překvapivě klidně, v posledních týdnech bylo těch špatných zpráv tolik, že další už mě nepřekvapí. Rozkapou mi oči, říkají, že jestli jsem migrenik, tak mi to asi způsobí bolest hlavy (a mají pravdu). Poslední vyšetření (s rozkapanýma a unavenýma očima) je fakt chuťovka. Dostanu gel, nějaké dobré rady, co s očima dělat, za měsíc na shledanou při kontrole. Aspoň že už vím, co s očima mám, i to je úleva. Bloudím na Budějárně, asi třikrát se ztratím (fakt to tu nesnáším), volá máma, který má za sebou další vyšetření, tentokrát v Budějovicích, a ani ona nemá dobré zprávy. Jsem už úplně stoická a ona taky, prostě když je něčeho špatného moc, tak vaše tělo i mysl prostě začne vypínat. Jedu domů (když konečně najdu autobus – chápete, že jsem ho na Budějárně hledala asi dvacet minut?!), je šílená zima, cestou si koupím oběd (150 Kč? – to je za dlouhou dobu poprvé a velmi dlouhou dobu na naposledy), konečně jsem doma. Moc nevidím a oči mě šíleně bolí. Ale je krasobruslení, tak si ho pouštím, i když bych měla dát očím pohov. U toho bagruju oběd (jsou asi tři odpoledne, na klinice jsem strávila několik hodin), pak si jdu lehnout. Oči mě pořád bolí a zorničky mám obří, jako kdybych si vytetovala mozek z hlavy. Ještě i o půlnoci, když si jdu lehnout. Už chápu, proč se na mě lidi tak divně dívali, vypadám jak z hororu (kdo viděl Kruh, tak takhle přesně se na vás dívám.)

  1. až 25. března

V pátek mám naštěstí volno, oči mě bolí, hlava taky. Celkově se cítím, jak přejetá. Kdo by řekl, že blbé vyšetření mi způsobí takové problémy… Ráno jsem si měla jít vyzvednout pas (ano, pořád jsem to nezvládla), ale opět to nedávám. Jsem hotová. Za celý den vyřídím jen pár mailů, zorničky už mám stažené, ale oči mě pořád bolí, střídavě se dívám na krasobruslení a spím. Podobný mód mám i v sobotu a neděli, do toho nakonec zvládnu sestříhat a publikovat video, uvařit si jídlo na tři dny do práce, konečně si umýt vlasy a nafotit fotky na blog. Blog už je navíc skoro kompletně přestěhovaný, což mi dělá radost. A to krasobruslení taky. Proč jsem si myslela, že bez vítězů to bude nuda? Tahle nepředvídatelnou soutěž už jsem dlouho nezažila, nadskakuju na gauči, jak jen mi to bolavá hlava dovolí, a prožívám každý pád (a že jich tam je). Dokonce se mi i vrátila zase chuť ke čtení, což možná souvisí s tím, že oči mě pořád bolí, ale už nemám pocit, jako kdybych v nich měla jehly…

  1. března

Ráno mám opravdu hlubokou krizi a říkám si, jestli mám do té práce vůbec lézt. Můžu si to dovolit, nemám home office nijak pevně stanovený. Nakonec se k tomu přeci jen odhodlám a pak celý den spekuluju nad tím, proč jsem sem lezla. Moc toho neudělám, ale vyřídím maily, zrediguju pár článků do časopisu a kousek knihy 20 000 mil pod mořem v ilustrované verzi (mám ráda klasiku od Julesa Vernea, i když to možná souvisí s mojí slabostí pro kapitána Nema:) Začíná mě ale bolet hlava, takže se nemůžu dočkat, až budu doma. Cestou se stavím dokonce i v lékárně, kdy mám objednané kapky do očí. Stojí 570 Kč a v té lahvičce skoro nic není – hlavně, že krabička je velká, že.

  1. až 28. března

Kancelář. Rediguju 20 000 mil pod mořem, dodělávám Malé ženy, rediguju dětské knížky o Jednorožcích a Mláďatech (miluju šéfovy maily: Přečtěte to a pošlete Michalovi). Jasně, ono přečíst knížku jde za dvacet minut. Tyhle naštěstí jo, protože je v nich asi deset vět. Akorát pak týden dělám tiráže a řeším, kam je vlastně dát, když se nikam nevejdou. S kolegy máme poradu, až na to, že šéf těsně před poradou odjel, takže si nakonec z porady odneseme to, že nikdo nic neví. Musíme jen doufat, že to ví šéf, ale i o tom mám značné pochybnosti… Prostě tu máme veselo:) A do toho mi přijdou plotry knížky, kde máme blbě jméno autora – všude. Oznamuju to šéfovi, beru si plotry a dvě knihy domů, ať se při home officu nenudím.

  1. března

Vstávám, snažím se mírně zkultivovat, ale nemůžu pořád nosit čočky a moc se líčit. Jedu na Ovocný trh, jdu na kafe do kavárny u Černé matky boží. Využívám toho, že kolegyně mají zpoždění, tak si přečtu aspoň materiály, co jsem na poradu připravila, ať tam neblekotám jako idiot. Včera už jsem to nestihla. Volá kolegyně, kde jsem, tak zjistím, že jsem ve špatné kavárně. Takže zaplatím jedno kafe a jdu si dát do jiné kavárny druhé – a dvě stovky jsou v háji, na tohle teda vážně nemám. Vcházím do kavárny, kde se ocitám uprostřed hádky kvůli rozpočtu – mému rozpočtu! Vůbec netuším, o co jde, jen to, že máme průšvih. Nakonec průšvih nemám já, ale samozřejmě oříznou plat mé redakci i mně. Nálada mi padá hodně hluboko pod bod mrazu, protože kolegyně nadšeně vypráví o tom, jak byla v Šangaji, a druhá, jak si koupila nové auto. A já řeším to kafe za 130 Kč. V naprostém rozkladu mířím na redakční radu, celé to prezentuju, tak se snažím znít normálně, ale naproti nám sedí klientky, a jak na základní škole si píšou vtipné poznámky na papírky a smějí se mi do obličeje. Vůbec nechápu, co se děje, snažím se pokračovat, vždycky se zastavím a koukám na ně, jestli mi tedy chtějí něco říct, ale ony se jen usmějí a že prý to nic. A tak pořád dokola. Dokončím prezentaci a odcházím s pocitem, že jsem největší debil na světě. Mám naprosto příšernou náladu, slzy na krajíčku a už vůbec netuším, co budu dělat, protože od Nového roku se mi všechno rozpadá pod rukama.

Snažím se dovolat kolegyni do práce č. 1, jestli mi přišel balík, nezvedá to. Tak si aspoň jedu vyzvednout ten pas, který mi tam minimálně měsíc leží. Na co jsem si nechávala dělat pas, když stejně v nejbližších letech na dovolenou nepojedu? Aha, myslela jsem si, že letos na tu dovolenou konečně po osmi letech ušetřím. Tak zase nic. Na pasovém oddělení kupodivu nikdo není a v kabince je chlap (mladý, milý a ještě se na mě usmívá). Tak se taky usměju – asi jedinkrát za celý ten den. Pak mi volá kolegyně, že balík dorazil, tak zase jedu zpátky, abych si ho vyzvedla a cestou se snažím vyhnout šéfovi. Mám home office, takže mám sedět doma na zadku a makat, ne trajdat po Praze. Vyzvedávám si balík, jedu domů. Nejsem vůbec schopná nic dělat, úplně mě to rozložilo. Jdu si na chvíli lehnout, ale ani ten spánek mi není přán. Volá mi kamarádka, aby mě pozvala na čarodějnice, tak si jí postěžuju, pak máma, tak si taky postěžuju, a pak kolegyně, které se musím zeptat, jestli jsem to dneska fakt tak podělala, nebo co to bylo. Prý všechno bylo v pořádku, že se jim to líbilo, ale co byl ten smích a vzkazky na papírků taky nechápe. Tak si zanadáváme společně, pak řešíme psa (kolegyně si pořídila štěně) a mě se konečně uleví a ta příšerná nálada začne ustupovat. Aspoň jedna dobrá věc se stane, protože mi kolegyně slíbí, že mi pomůže s něčím, co mě hodně dlouho stresovalo a trápilo, jelikož jsem netušila, jak to vyřešit.

  1. března

Měla jsem velké plány, kolik toho udělám, ale po včerejšku pořád nejsem v ideálním stavu. Naštěstí náladu už mám zase dobrou – jen jsem unavená. Dostávám ale do mailu další dávku radosti – tedy fotek, tak se u toho rozněžňuju. Takže nakonec si zvládnu dát šlofíka, vyřídit maily, něco málo dodělat, uvařit si oběd, nalíčit se a natočit video. Pak mířím za sestrou na Anděl, kam jdeme na Ready Player One do kina. Mám volňásky do Albatros Media, díky moc, na to kino totiž taky nemám. Doufám, že ségra zas ukradne flexi pasy manželovi, protože aspoň Star Wars a Fantastická zvířata za rok 2018 v kině vidět musím. Jo, žiju fakt kulturně, když chodím do kina maximálně 3 x za rok, ale ty ceny prostě nejsou nic pro mě, když nemám několik přivýdělků.

Na film si ze začátku musím trochu zvykat, zase je to něco jiného, ale brzy to zvládnu a pak si to užívám. Sice při závěrečných titulkách mám pocit, že to s knihou nemá skoro nic společného, ale i tak se mi to líbilo. Určitě jsem Ready Player One neviděla naposledy – akorát mám hroznou chuť si přečíst znovu knížku. A nejlepší postava byl za mě James Halliday v podání Marka Rylance, škoda, že tam neměl víc prostoru.

Se ségrou jdeme na víno, někdy o půlnoci za námi dorazí ještě její manžel s kamarády, takže mé předsevzetí, že přijedu domů do půlnoci a střízlivá mizí. Nakonec se domů dohrabu ve 3 ráno a sama se divím, že jsem to městkou hromadnou zvládla – za poslední rok jsem z párty vždycky jezdila taxíkem. Kde jsou ty časy rozmařilosti.

  1. března

Mám kocovinu, zcela nepřekvapivě, takž ležím, spím, umírám. Taky jsem na dnešek měla spoustu plánů, ale nakonec jsem ráda, že mi neupadne hlava. Zpytuju svědomí a říkám si, že bych si fakt měla dát nějaký suchý měsíc, ale na druhou stranu si uvědomuju, že mám před sebou poslední měsíc svobody, než mi nastane nový režim. Takže si trochu toho povyražení asi můžu dopřát.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s