Květen byl měsíc plný změn. Přivezla jsem si domů štěně, život se mi obrátil vzhůru nohama, do toho se konal Svět knihy, oslavila jsem 33 narozeniny, dostala jsem novou pracovní nabídku, nové spolupráce na blog a zvládla si přivodit i citové zmatky, což bylo to poslední, co jsem ve svém věku čekala. Takže to byl ve výsledku dost přelomový měsíc, velmi dobrý, až teda na ten spánkový deficit 2052 hodin, který mi přivodil můj pes…

1. května

Mám kocovinu, takže většinu dne ležím a spím. Večer se ale musím trochu probrat, vykoupat se a douklidit byt, protože má přijet Václav. Přijede roztomile poveselenej, a dokonce dostanu i tu pusu. I když pod rozkvetlou třešní teda ne (beztak odkvetly), vlastně ji nedostanu pod žárným rozkvetlým stromem, ale mezi dveřma. Tak nevím, jestli se to počítá.

2. května

Oficiálně mám dovolenou. To znamená, že se dívám na pracovní e-mail, co kdyby náhodou. A zjistím, že prý nejsou schválené plotry knihy, které je hotová od konce března. Problém je v tom, že šéf píše, že plotry jsou v pořádku, ať tisknou. Já mu ale píšu, že na plotrech se dělaly opravy, které jsem jim zasílala, takže netuším, v jaké podobě mají data. Binec nad binec. Do toho mi píše šéf, kdy budu v redakci. Já se ale snažím nalíčit, natočit video, převzít od pošťáka balíky (taky mi jednou pošťák něco doručil) a valím pro rodiče na Hlavní nádraží. Samozřejmě nestíhám, takže tam doletím s jazykem na vestě. Beru je na oběd, mámě není vůbec dobře a následně ji vezu k léčiteli, kam jsem jí zajistila přes Václava protekční objednání. Jinak má objednací lhůtu dva roky, což je peklo. Rodiče standardně stresují, jestli to stihneme a kam jedeme – ujišťuju je, že vím, kam jedeme. A taky že jo, dokonce to i najdu. Pan doktor je moc milý, radši tam zůstávám s mamkou a dělám si poznámky, protože je mi jasné, že by to všechno hned zapomněla. Mamka pak podstupuje terapii, mě doktor odblokuje (je fakt dobrý, na to, co mi řekl, by ani lidé, co mě znají, často nepřišli). Potvrdí mi to, že jsem velmi vnímavá a že bych mohla být i čarodějnice, kdybych ty schopnosti používala. Jenže já je v sobě celá léta potlačovala, a teď s tím mám problémy. Každopádně mamce se uleví a já tam naprosto vytuhnu. Poprvé za nekonečně dlouho dobu jsem fakt klidná – až jsem z toho pocitu nervózní. Pak rodiče doprovázím na tramvaj, doufám, že zpátky na Hlavní nádraží v pohodě dojedou (posadím je na tramvaj, které jede přímo, takže by měli) a já jedu domů.

3. května

Šéf mi píše, kdy budu tento týden a příští v redakci. Tak mu decentně oznamuju, že mám dovolenou. Ale pak mu píšu, kdy budu v redakci a na veletrhu, což ho plně uspokojí. Dostávám všechny zbylé balíky, stal se zázrak. Pošťák se směje, že už je tady zase, je to ten samý, co včera. Konečně mám ale vážně všechno. Vybaluju věci, zjišťuju, že zástěny, co jsem si objednala, nejsou úplně takové, jaké jsem chtěla, takže nakonec ty, které jsem minulý týden pracně nainstalovala na balkon, musím sundat, přesunout na druhý balkon, a na tenhle dát ty nové. Vypadám – opět – jak po souboji s tygrem, ale už v tom mám docela systém, takže se ani neděsím té výšky. Zametám balkony, mám na nich asi centimetrovou vrstvu pylu, pro alergika vyloženě ráj. Pak dávám na balkon nový stůl, co jsem si konečně koupila. V bytě mám od přesouvání krabic a zástěn na balkon pekelný bordel, tak jdu luxovat, vytřít podlahu a všechno připravit. Pak si musím připravit věci na zítřek, jídlo, vykoupat se, zkontrolovat, jestli všechno mám a konečně jít spát. Zítra budu mrtvá.

4. května

Den D. Vstávám brzy, dávám si snídani, znovu kontroluju, že všechno mám, a valím na Hlavní nádraží. Nastupuju do expresu směr Ostrava. Snažím se spát, ale jsem nervózní, takže mi to moc nejde. Navíc mě léčitel odblokoval tak dobře, až mám problém nevnímat všechny ty lidi, co neustále brblají (je zima, kde je kafe a proč nešly koupit místenky – tak jsem očividně nebyla jediná, kdo se s tím tak pral). S desetiminutovým zpožděním jsem v Ostravě, kupodivu najdu paní chovatelku, které taky dorazila jen tak tak s tím, že jí fena akorát dvacet minut předtím porodila poslední štěně. Jo, načasování je skvělé, to je prostě můj život. Nasedáme do auta a jedeme na chovatelskou stanici, kde na mě vylítne stádo psů. Jsou fakt všude. Vidím štěňátka, kterým je asi tak půl hodina, což je docela zážitek. Ale hlavně vidím toho mého zloducha. No, je ještě hezčí než na fotkách – a předstírá, že je nejhodnější pejsek na světě. Dává si kafe, jak jen mi to smečka psů dovolí, od paní chovatelky se snažím dostat co nejvíc rad a doporučení, pak zase všechno balíme, dáváme Lea/Yoshiho do tašky a jedeme na nádraží. Cestou nám volají další lidé, co si přijeli pro pejska, že to nemůžou najít, takže načasování taky dobrý. Vylézám i se psem na nádraží, pořádně se nestihnu ani rozloučit a poděkovat, jak jsem ze všeho zmatená. Nasedáme do vlaku, kde je pro změnu horko – a do toho malé, smrduté štěně. Většinu cesty tedy zvládnul hrdinně, kňučel jen párkrát k radosti spolucestujících, ale já z toho byla vyřízená víc než on. Vylézám z vlaku, jdu na tramvaj, pak na autobus, to se mu už tvrdě nelíbí a jako na potvoru tašku definitivně pročůrá, když jsme asi deset minut od baráku. Nechává mě to vcelku v klidu, protože jsem s tím počítala, až se divím, že se to stalo až teď. Jsem úplně mrtvá, nechám ho, aby se seznámil s novým prostředím, dám mu jídlo a vodu (ani o jedno moc nestojí), píšu paní chovatelce a jdu si lehnout. Jsem zvědavá, jaká bude naše první společná noc.

5. května

Byla pekelná. Chudák kvílel, kňučel a plakal, takže jsem spala asi tři hodiny, a to ještě zdaleka ne v kuse. Nejdelší časový úsek byl asi 40 minut. Jsem vyřízená. A on taky, protože kníká celé dopoledne. Navíc mi bylo řečeno, že s ním nemám až do další vakcinace chodit ven, a to je až za měsíc. To se tu zblázníme! Volám povolanějším lidem, trochu googlím (jsem jak matka na mateřské), utírám loužičky, a nakonec se na to vybodnu. Prostě musí chodit ven, jinak to nejde. Takže ho beru ven, bojí se výtahu, psů, lidí, aut, šustícího igelitu. Navíc nenávidí vodítko a odmítá chodit. Aspoň že už žere, granule mu očividně nedělají nejmenší problém, jak jsem se bála. Odpoledne na chvíli usne, tak toho jako správná matka využiju, a jdu si taky lehnout. V noci čekám, že toho moc nenaspím.

6. května

A taky že ne, ačkoliv mě tentokrát nechal spát v kuse asi dvě a půl hodiny, malý zázrak. Zkouším mít ruku z postele dolů, jak doporučovali lidé, trochu to pomáhá. Psa si do postele prostě nepustím. Už jen proto, že jsem alergik. Opět malé trápení na procházce, které se nedá říkat procházka, skypování s mámou, která chce vidět psa, psaní všem, kdo chtějí vědět, jestli už mám psa. Lítám doma s hadrem, totálně nevyspalá, utírám loužičky, sbírám i horší věci a nechápu, proč ten malý poděs kňučí, když má všechno. Tedy chápu, chce sourozence a mámu, a musí se smířit se mnou. Chvílema mám slzy na krajíčku a nejradši bych psa zabalila do krabice a poslala do Ostravy k reklamaci.

7. a 8. května

Každou noc kňučí míň a nechá mě spát dýl v kuse, za což jsem vděčná. Vypadá to, že opravdu ty první tři čtyři noci jsou kritické, že pak snad bude klid. Doufám. Doma to vypadá jako v psím kotci zkříženém se záchodkem na Hlavním nádraží, musím to trochu uklidit, protože mi to těžce brnká na nervy. Tak, na chvíli mám v bytě zase pořádek, i když je mi jasný, že se štěnětem to nevydrží ani 24 hodin. Vařím si obědy a snídaně do práce, koupu se, protože smrdím už hůř než ten pes, připravuju si věci a doufám, že ten malý poděs to tu zítra přežije.

9. května

Jdu do práce jen na půl dne. S hrůzou jsem zjistila, že mi ta práce dokonce chyběla! Asi jsem se zbláznila. Trnu, co doma Yoshi provádí a lituju, že ho nemůžu nějak sledovat. A taky zjišťuju, že půl dne v práci nestačí, protože zoufale nestíhám. Vyřizuju maily, co jsem na dovolené nevyřídila, tisknu zlomy časopisu, čtu si autorské korektury, zanáším je, rediguju texty, na poslední chvíli řeším reklamy, vytvářím Knižní novinky, čekám, až přijde šéf a náš grafik, abychom dořešili reklamy, ve kterých máme zase bordel. V poledne přijíždí z tiskárny kvůli té prokleté knize, které měla být dávno vytištěná, a není. A to ji potřebujeme na veletrh, který je zítra. Takže v poledne zkontroluju plotry, jestli jsou zanesené opravy, jednou mám taky štěstí, protože jsou, dám vědět šéfovi, schválím to a tiskárna pak přes noc tiskne a ve čtvrtek ráno veze jednu část přímo na Svět knihy a jednu část k nám do firmy. Pohoda. V jednu mizím domů, jsem zvědavá, co tam Yoshi natropil. Není to tak hrozné, čekala jsem větší katastrofu. Potkávám sousedku, které má taky lhasa apso, tak je seznamuje, a já poprvé Yoshiho pustím na volno. A najednou ukazuje, že umí i běhat. Lítá jako závodní kůň a je štěstím bez sebe. Dokonce když na něj zavolám, tak přiběhne. Jenom to vodítko se mu pořád nelíbí.

10. května

Ha, Yoshi mě nechal spát až do půl sedmé (a v noci mě probudil jen třikrát). Znovu jdu na půl dne do redakce a zoufale nestíhám. Kolem lítá vyfešákovaný šéf, který za chvíli odjíždí na Svět knihy (což znamená, že už z něj nevytáhnu nic, co potřebuju). Zbylá část firmy je na Světě knihy, což znamená, že z nich nevytáhnu nic, co potřebuju. Já musím být zítra na Světě knihy (s vyfešákovaným šéfem), i když bych měla sedět na zadku v redakci a redigovat jako o život (což znamená, že ze mě nikdo nevytáhne nic, co potřebuje).

Dodělávám korektury, přelamujeme s grafikama dva články, konečně dořeším reklamy, vytvářím tiráže, šéf odjíždí na Svět knihy a já valím domů za tím mým chlupatým poděsem. Lítám s ním hodinu venku, teda on lítá, já se na něj dívám. Pak jdu domů, rediguju články, dodělám další věci, připravuju si věci a šaty na Svět knihy, znovu venčím psa, zanáším korektury a v půl desáté večer je posílám grafikům.

11. května

Dneska budu pracovně celý den na Světě knihy. 2.00: probudí mě pes. Otočím se na druhý bok a pokouším s usnout. 4.50: probudí mě pes, který vypadá, že umírá. Skáču z postele a vrhám se k Yoshimu, který křečovitě zvrací na podlahu v ložnici. To má z toho, že včera při procházce posekal půlku trávníku (který byl shodou okolností čerstvě posekaný). Yoshi dozvrací, oklepe se a chce si hrát. Já jdu uklidit zvratky a pokouším se mu vysvětlit, že mě čeká deset hodin na Světě knihy, se šéfem po boku a v levém křídle, což je ekvivalent pekla. Jdu spát. Ráno vstávám lehce vyoraná, poslední dobou se cítím po nekonečně dlouhé době dobře (možná i po několika letech), tak chci na Světě knihy vypadat slušně. Takže se soukám do punčoch, což vypadá tak, že jednu nohu mám v punčoše a druhou nohavici punčoch má v hubě pes. Nahazuju make-up, šaty, venčím a krmím Yoshiho, krmím sama sebe, mám to jen tak tak a valím na Výstaviště. V tramvaji i před výstavištěm davy lidí, ach jo. Jedna fotka na instagram a řítím se ke služebnímu vchodu, kde si mě vyzvedne kolega.

Na stánku vyfasuju tiramisu od kolegovy přítelkyně, první várku vína a peníze z kasy, abych si došla na kafe. Jo, to by šlo. Pak mi jde kolega k Bráně vyžebrat volný lístek – přináší mi nějaký spešl na celý čtyři dny jen pro nakladatele. Doufám, že to není žádný fake. Přichází mě pozdravit Dorota Noon, tak se s ní jdu cournout, až na to, že cestou potkám Míšu z Radši knihu, Ondru Mergla, Martinu Krausovou, Marillee a Penny, takže se musíme hned vyfotit a pokecat. Potom potkám ještě Wendy Šimotovou a jsem pryč skoro hodinu, což se kolegovi vůbec nelíbí. Jdu tedy předstírat práci. Bojujeme s hrozným vzduchem, s kasou, které při platbě kartou pořád padá, i s tím, že věčně něco nemůžeme najít. Klasika. V poledne přijíždí nenaložený šéf, který má s sebou svoji máti. Ta nám vypráví historky z jeho dětství, což je přesně to, co potřebujete, abyste ho už nikdy nebrali vážně. A už nikdy jste se na něj nedokázali dívat bez úsměvu. Já se jdu mihnout po výstavišti, znovu potkám pár známých, stojím asi metr od Robina Cooka, což mi udělá radost. Vracím se ke stánku, šéf otvírá víno, i když zatím je to jen decentní. Přichází Felix Slováček a Jirka Krampol, pár fotografů, já se snažím schovávat a tvářit se tak, aby nebylo poznat, co si myslím. (Edit: fotky jsem viděla a nepovedlo se mi to). Přichází pár lidí, kteří se se mnou chtějí pozdravit a vyfotit, z čehož jsem v šoku, protože mě nenapadlo, že to fakt někdo udělá. Akorát to pak musím elegantně vysvětlit před šéfem, proč se někdo chce fotit s vedoucí jeho redakce. Pak šéf otvírá další víno, a tím to začíná. Někde v mezidobí trochu pracuju, odběhnu si naproti ke stánu Atlantis vyfotit se a popovídat si s Martinem Hilským (hned bych si ho vzala!), pak k Pasece drze se zeptat, jestli by nestáli o spolupráci (protože to je poslední spolupráce, po které opravdu toužím). Vracím se s fotkou s Martinem Hilským a taškou knížek z Paseky, šťastná jak blecha. Dostávám další víno a pak už se mi to trochu slévá. Definitivně přestávám pracovat, říkám si, že pracuju tím, že zabavuju šéfa, se kterým řešíme samé nepracovní věci. Pak mi šéfova známá z nakladatelství Šulc a Švarc přináší proseco, jdu si pokecat k holkám do Brány, protože sídlí už asi rok jen o patro výš ve stejné budově, a přitom se vůbec neznáme. Vracím se na stánek, přichází naše grafička, šéf otvírá další víno, já už si na férovku sedám a ani se nepokouším tvářit, že jsem tu pracovně.

Je sedm večer a já jsem slušně poveselá. Ju si s kolegyní grafičkou dát ještě ven pivo, je nádherně, potkám kamaráda z Arga, Michala z Cooboo a Vendy z Albatrosu – jo, půlka nakladatelského světa sedí venku na lavičkách a odpočívá po dlouhém dni. Pak konečně valím domů, protože mi kamarádka hlídá Yoshiho. Přijedu domů po deseti hodinách v práci, se šéfem po boku, úplně opilá. To se snad může stát jen mně.

P. S. A na Výstavišti by konečně mohli udělat něco s tím hrozným stanem, kde se nedá dýchat a existovat, se záchody, kde věčně není toaletní papír a v jednu chvíli tam vznikla naprostá povodeň (radši jsem nezkoumala, z čeho ta povodeň je, doufám, že z umyvadla, a ne ze záchodu, i když moc bych na to nesázela) a taky by mohli zkultivovat ten služební vchod, protože na tom štěrku kolega nechal dvě kolečka od vozíku, kterým se naváží knihy, a já se šéfem každý rok svorně zapomeneme, že si nemáme brát černé boty a punčochy/kalhoty, takže jsem oba vypadali, jako když jsme si dali (ve společenském oděvu) brigádu na staveništi. Doufám, že příští rok si to přečtu a vezmu si na sebe něco jiného, i když o tom dost pochybuju.

12. května

Uf, mám kocovinu, to né. Dneska jdu totiž na Svět knihy soukromě, jako bloggerka. Takže se snažím spát, ať se co nejvíc vzpamatuju, motám se doma jak vítr v bedně, dvakrát šlápnu na chudáka Yoshiho, nanáším si korektor po oči, abych zamaskovala ty kruhy, make-up, natahuju šaty a češu se. Vůbec nestíhám a čekám na ségru s manželem, kteří si jedou vyzvednout Yoshiho a někde se zasekli. Konečně jsou tady, dávám jim věci pro psa, psa, beru si svoje věci, sedáme do auta, když mi dojde, že jsem si doma nechala jedinou věc, kterou fakt potřebuju – tu špešl vstupenku, co mi včera opatřil kolega. Takže valím zase nahoru, naštěstí jsem včera ten pásek někde nepropila, dolů, do auta a jedeme. Nechám se vyhodit na Náměstí bratří Synků, chytám tramvaj a píšu holkám, že budu mít cca 10 minut zpoždění, jestli na mě počkají. Počkají, hodné jsou. Jdeme s holkama z Dětí noci na oběd, snažím se tu kocovinu zajíst a zapít, ale úplně se mi to nedaří. Před restaurací potkávám Irenku z Knihánkova, se kterou se pak už ale bohužel neuvidím. Se Zuzkou Lalíkovou si dáváme ledové kafe, chudák Zuzka má úplně rozedřené nohy, pak jdeme řešit pracovní věci. Hlavně, že včera jsem tu byla v práci – a řešila jsem spolupráce na blog – dneska jsem tu jako bloggerka – a řeším práci. Já se ještě rychle stavuju u našeho stánku, abych si tam vzala z lednice vodu a pozdravila nenaloženého šéfa (moudře usuzuju, že má stejně příjemnou kocovinu jako já – kdybych tu dneska musela sedět u stánku, tak umřu). Takže hodíme rychlou řeč a já pak mizím za Zuzkou řešit práci ke konkurenci. Sice to není nejlepší chvíle, protože mi je vedro, jsem zpocená, teče mi make-up a mám kocovinu, takže inteligentce na bodu nula, ale na druhou stranu toho musím využít, když už mě někdo představuje, že. Vypadá to, že by spolupráci mohla i klapnout, takže z toho mám radost. Pak si mě odchytí Hanka Vrábelová, která překládala moji milovanou sérii Kate Daniels – uf, někde jsem se vyjádřila k tomu, že redakce poslední knihy je vážně špatná, takže si o tom se mnou chce promluvit. Hanka je moc milá, probereme všechno možné a chudák Zuzka pak běží (spíš pajdá) domů si ošetřit bolavé nohy. Já jdu ven, na čerstvý vzduch, pak jdu ještě znova dovnitř za Hankou.

Pak se konečně vymotám ven a jdu za holkama a klukama na Humbook stage, potkám tam Dory, Ohanu, Foxí, Katku, Markétu, Wendy, Janu, Marka, Toma a další lidi. Sedíme tam po zbytek odpoledne, já se pomalu dostávám z kocoviny a řešíme všechno, jen ne knihy. Vlastně vám ani nemůžu napsat, o čem mluvíme, protože většinou je to naprosto nepublikovatelné. Ale sranda je to veliká. Nakonec se večer sebereme – důvodem je taky to, že už nám chtějí sebrat lavičku z pod zadku – jdeme doprovodit Foxí na vlak a pak ještě s Dory, Katkou, Janou a Markem jdeme na pivo. Jana nám při té příležitosti povypráví historku, která mi prodlouží život asi tak o tisíc let. A pořád mi ho prodlužuju, protože pokaždé, když si na to vzpomenu, tak se začnu šíleně smát. Dory pak mizí, my si ještě pokecáme před nádražím a já konečně jedu domů a cestou volám ségře, že jsem se trochu zasekla (ehm, je asi půl jedenácté večer), a jestli mi tedy i takhle pozdě večer přivezou psa. Přivezou, takže malý poděs je zase doma.

13. května

Značné únava ze dvou dnů na Světě knihy, potřebuju definitivně dospat tu páteční kocovinu. Až tak moc se mi to nedaří, protože ty dva hlídání Yoshimu rozhodili režim, takže se teď venčí naprosto nepravidelně – a většinou doma, což mě dohání k šílenství. Takže uklízím po psovi, myju podlahy, snažím se nezabít psa, vařím si obědy a snídaně na tři dny do práce, stříhám a publikuju video, fotím fotky na blog, uklízím a duševně se připravuju na to, že příští týden mám uzávěrky a jsem úplně hotová. Nehledě na to, že mám v hlavně totální bordel.

14. května

Tak po víkendu, který skoro nebyl, zase v kanceláři. A ve středu uzávěrky časopisu, zlo. Jsem fakt utahaná, s kolegy probíráme ještě Svět knihy, já se vrhám na korekturu časopisu. Na poslední chvíli řeším Knižní novinky, obálku, do toho dodělám tiráže pro jinou knihu, přeposílám všechno, co posílali mě místo šéfovi. A taky se snažím nevycházet z kanclu a vážně přemýšlím, jestli si nevyhrabat tunel ven a na záchod. Na záchod by to šlo snadno, mohla bych si prorazit díru do zdi, protože mám kancl hned vedle. Myslím, že šéf to má stejně – jakmile slyší, že jsem na chodbě, tak zalézá, a já dělám to samé. Ehm. Jenže večer mi dochází, že to tahle nejde, my spolu prostě musíme mluvit, protože na spoustě věcích spolupracujeme…

15. května

Rediguju časopisu, zanáším korektury, posílám je grafikům. Pořád řešíme reklamy, jako to, že to nemáme hotový, když to zítra musí jít do tiskárny? Šéf mi píše, jak to vypadá s dokončením dvou jiných knih – si taky nemůže vybrat lepší dobu. Jeho načasování je vždycky bezchybné – a to je ironie. Každopádně se ale vybodnu na zákopovou válku, my dva spolu prostě musíme normálně komunikovat, takže vylézám z díry a jdu s ním ten bordel vyřešit osobně. Kupodivu spolu zvládáme mluvit bez problémů, vyřešíme, co potřebujeme, akorát to dopadá tak, že si pak většinou povídáme po pracovní době o věcech, které s prací nesouvisejí.

16. května

Uzávěrky. Kontroluju zanesené opravy do časáku, rediguu články do dalšího čísla, fuj, vůbec to nestíhám, snažím se ze šéfa dostat všechno, co potřebuju, dodělat tiráže k dalším knihám, nechat si od grafika připravit obálku pro letní dvojčíslo, dát dohromady obsah, rozpis a tiráž, zredigovat všechny články a poslat to ke zlomu. Do toho mi volají z tiskárny, kde jsou tisková data, že ve dvě chtějí tisknout, tak prudím grafiky, že jednou to taky musíme odevzdat skoro v čas. Nakonec máme zpoždění asi půl hodiny, což je nejkratší doba za… hodně dlouho. Chtěla jsem jet do knihovny, mám tam rezervaci a budu mít pokuty, ale kontroluju plotry a pak přijde šéf, se kterým musím něco vyřešit, takže pět minut nám trvá řešit pracovní věci a pak si povídáme… takže z knihovny nich nebude. Nesu šéfovi ještě plotry, co jsem mu slíbila, dám si s kolegyní grafičkou, co přijela, cigaretu, už jsem úplně, ale úplně mrtvá. Pak mě veze kolega a kamarád grafik domů, čehož využívám a vypadám jak pojízdný cirkus. Kdo by řekl, že tu mám takových věcí? Takže mi nakonec veze 6 kilo psích granulí, tašku plnou balíků, balík z lékárna.cz, hromadu plastu do recyklovaného odpadu, plotry, dvě knížky, moji kabelku a tašku. Pomalu se na to sedadlo ani nemůžu složit. U mě všechno vyložíme a dáváme rychlý pokec, pak jdeme ještě rychle vyvenčit Yoshio, který má z návštěvy radost. Kolega musí frčet domů, tak mu děkuju za odvoz, dovenčím Yoshiho a jsem tak zralá padnou za vlast.

17. května

Mám konečně home office, což je den po závěrkách, kdy se snažím maximálně odpočívat. Vždycky jsem úplně vypatlaná. Odesílám elektronickou verzi časopisu, kontroluju rukopisy, vyřizuju maily, posílám šéfovi informace z tiskárny, jinak nic velkého.

18. května

Hned ráno mě prudí šéf, ať mu pošlu tisková data, které ještě nejsou hotová. Říkala jsem mu, že tam budou nějaké opravy a ještě máme čas. Tak mu to slušně vysvětluju, naštěstí s tím nemá problém. Ale já mám problém s tím, že nestíhám. Jedu vyzvednout rodiče na nádraží, beru je na oběd, dorazí i ségra, které jde chudák nějakou pasáží a nemůže nás najít, jednou jsem se sešli u jednoho stolu celá rodina (akorát bez ségřina manželka a mého psa). To je poprvé po hodně dlouhé době. Popovídáme si, já pak rodiče doprovodím a posadím na tramvaj a jedu pro Yoshiho. Cestou pro jistotu mámě volám, ať správně vystoupí – protože je tam Zahradní město a pak Sídliště Zahradní město. No, samozřejmě by vystoupili blbě, klasika. Beru Yoshio, snažím se ho narvat do tašku, což se mu vůbec nelíbí a valím na Zahradní město. Yoshi se v tašce vrtí, a navíc už se docela pronese, ale v pořádku tam dorazíme. Až na to, že můj pes pořád omítá chodit, ujde pět kroků a sedne si a člověk s ním nehne. Máma už je u doktora, já tátovi vysvětluju problém s nechodícím psem, nakonec se ale pomalu došouráme na nějakou louku, kde si Yoshio hodím na cvičné vodítko, aby se proběhl. Lítá tam jak závodní kůň, je neskutečná vedro, já mám jazyk na vestě, a navíc po tom pivu k obědu se mi chce brutálně spát, pes má jazyk na vestě, tak mu táta dává vodu ze svých vlastních zásob. Přesouváme se do stínu a kupodivu Yoshi začal normálně chodit. Asi to bylo tím vodítkem, protože na stopovačce chodí vcelku slušně. Nejlepší pochvalu dostane od táty: „To je dobrej bouďák.“ Máma konečně vyleze od doktora, terapie pomohla, protože je až překvapivě veselá a energická, tak se hned vrhá k Yoshimu s tím, že mu ale nevzala piškotek. Nechápu proč, protože můj pes je naprostý extrovert a lidi miluje, takže není třeba si jeho náklonnost kupovat. Máma se mazlí s Yoshim, bere mi vodítko a šlapame zpátky na tramvaj (a Yoshi vážně chodí, nestíhám se divit). Pak rodiče posadím na tramvaj, rozloučíme se, mámě se nechce od Yoshiho. Já sama s Yoshim počkám na naši tramvaj a jedu domů. Mám toho dost, ale Yoshi začal chodit. Jsem pyšná jak matka na své dítě!

19. května

Yoshi sice chodí, ale od rána zlobí, tak jsem na něj šíleně naštvaná. Dodělám, co jsem včera nestihla, pak si uvědomím, že akorát začíná královská svatba. No co, jdu se dívat. Je to krásný, dojemný, ale ty proslovy jsou na můj vkus moc dlouhý. Tak u toho uklízím a říkám si, že Megan nikdy nebude muset mýt nádobí nebo čistit dřez. No jo, každý to máme jinak. Hudební doprovod je ale krásný, tak se u toho dojímám. Akorát můj pes má na to svůj názor, protože mi hodí na podlahu loužičku a následně i bobek. Jsem šíleně naštvaná, protože už to tak krásně uměl chodit se venčit. Uklízím a čtu si a stále jsem naštvaná na psa. Pak ho jdu vyvenčit a přitom mi volá máma, aby mi řekla, že Yoshimu vyrobila novou hračku, táta mu udělal doma delší stopovačku, protože pět metrů tomu mými poděsovi fakt nestačí, a pak probíráme královskou svatbu. Mámu Yoshiho reakci dost pobaví, já na něj přestávám být i naštvaná, protože fakt pěkně chodí, tak si konečně dáváme delší kolečko zahrádkama.

20. května

Dneska mám konečně docela produktivní den – uklízím, dopisuju recenze, dočítám knihy, dodělávám články na blogu, fotím knížky na blog, přiděluju autorkám témata na další měsíc, vyřizuju e-maily a všechno, na co jsem neměla ani pomyšlení, rediguju články, vkládám články na web do práce č. 2, plánuju oslavu narozenin a vyřizuju všechny možné resty. Fakt udělám spoustu věcí, hlavně i těch, které jsem pořád odkládala, tak z toho mám dobrý pocit. Večer přijíždí ségra s Michalem a jdeme společně venčit Yoshiho, Michal s ním blbne, až je z toho Yoshi úplně zdivočený, a já si ho konečně natočím. Když ho venčím sama, tak jsem ráda, že jsem ráda, je to vážně poděs.

21. května

Chtěla jsem jít do kanceláře, ale Yoshi mě už třetí nebo čtvrtý den budí ve čtvrt na šestá ráno a já mám permanentně pocit, že mám kocovinu, takže v 5.14 je mi jasné, že tenhle bohulibý plán mi nevyjde. Vyžizuju maily, znovu dopisuju další recenze, edituju recenze, vkládám recenze na blog, upravuju fotky, vařím si kafe, peru prádlo, dávám nádobí do myčky, rezervuju místa na oslavu narozenin, přeobjednávám se k doktorům a měním plány schůzek (nechápu, na co jsem myslela, když jsem to plánovala původně) a vyřizuju všechny možné resty, zanáším opravy do Cesty kolem světa za 80 dní a posílám je grafikovi, dodělávám tiráže, kontroluju tisková data Architektury v třetí říši, Capoiery a oprav z plotrů u Jednorožců. Yoshi se rozparádil na vycházce, takže vyděsil holčičku, co si sním normálně hraje. Jsem unavená a zakopávám o vlastní nohy, jsem zvědavá, jak dlouho to ještě s tímhle spánkovým deficitem vydržím. Potřebuju psí mateřskou dovolenou. Večer je mi jasné, že jsem dosáhla svých limitů, protože se mi udělá šíleně zle, mám bolesti, křeče, i když ležím, tak se se mnou točí celý pokoj, zvedá se mi žaludek a je mi na omdlení. Znažím se to zaspat, moc mi to nejde, a když už se mi to podaří, tak mě asi šestkrát za noc probudí Yoshi.

22. května

Proměnila jsem se v zombii. Pořád mi není dobře, jdu venčit Yoshiho a přemýšlím o tom, že si koupím špunty do uší. Nebo že ho aspoň na jednu noc zavřu do obýváku, i když pak bude zase kňučet, takže nevím, jestli si tím pomůžu. Ale musím pracovat, abychom oba měli co jíst, a v tohle stavu to moc nejde. Patlám na sebe korektor a pudr, abych zakryla to, jak strhaná jsem, připravuju si věci, krmím Yoshiho, drbu Yoshiho, žehlím si oblečení, beru jednu tašku, druhou tašku, pytel odpadků, poslední podrbání Yoshiho, chytání Yoshiho po chodbě, protože si myslí, že jdeme ven, a valím do práce. Naivně jsem si myslela, že tu bude klid, ale opravuju jedny plotry, druhý plotry, konzultuju se šéfem tisková data, obálky, stahuju si nové pohádky, domlouvám to s paní překladatelkou, jestli je to schopná přeložit v šibeničním termínu, do toho kolem brousí šéf a já mám problém vůbec vnímat, co mi říká a co po mě chce – většina vět mi do hlavy dorazí tak s pětiminutovým zpožděním a následně se vypaří. Takže třeba přemýšlím nad tím, koho mám kvůli překladu oslovit, protože jsem to jméno prostě nepostřehla. Naštěstí šéfa už trochu znám, takže si logicky odvodím, co tak po mě asi mohl chtít – naštěstí si to fakt odvodím správně. Rediguju upravenou verzi 20 tisíc mil pod mořem, což je hezká práce, ale napůl u toho spím. Ještě že to po sobě budu číst podruhé – a pak si budu nadávat, co jsem to tam napáchala.

23. května

Klasika, v práci spousta práce, lovím od šéfa čísla a ISBN ke knihám, lovím od autorů, co pro mě nepíšou pravidelně, čísla účtu, vytvářím tiráže, kontroluju plotry (proč je to zase blbě?), dělám vyúčtování časopisu, posílám všechno šéfovi, domlouvám překlad pohádek, upravuju facebook a snažím se taky něco přečíst, že. Pak mažu domů, cestou brutálně proleju, jdu vyvenčit Yoshiho, protože už konečně docela dobře chodí na vodíku, tak dáme obvyklé kolečko a cestou prolejeme oba. Já teda znovu, ale on je z půlky úplně zabahněnej. Jdu domů, snažím se odbahnit psa (ne, že by mu to vyloženě vadilo, ale mě vadí, že mi dělá bordel v bytě), odbahnit a usušit sebe, a nakonec ze sebe udělat člověka a jedu na Mírák, kde mám sraz se sérou a s kamarádkou. Chci si dát cigaretu, fakt se na to těším celý den, ale mám v kabelce prázdnou krabičku. Kterou tam nosím prázdnou už 14 dní, očividně. Tak kde je ale tak plná, ze který jsem měla jen jednu cigaretu? V dnešní době tenhle zlozvyk už není nic levného, takže nerada ztrácím plné krabičky cigaret. Sedneme si s holkama na zahrádku jedné vinárny na malém náměstí, je tam krásně, skvělá atmosféra, drbeme práci, chlapy, zdraví, peníze, mé citové zmatky a všechno. Docela se cinknu a začíná zase brutálně lejt, cestou se ségrou prolejeme ještě jednou, já pro tento den už potřetí. To by stačilo.

24. května

Hm, kocovinku mám slušnou. Probouzím se ráno nechutně brzo, Yoshi si chce hrát, tak ho jdu vyvenčit, pak si jdu zase lehnout. Není mi úplně úchvatně, takže něco málo sním, trochu se nalíčím, nasoukám se do nějakého přijatelného oblečku a jedu na pracovní schůzku. Mám zpoždění a cestou mi dojde, co všechno nemám. Dorazí do Le Gare, je vedro, což mi tedy nedělá moc dobře, kamarádka (a šéfová z práce č. 2 v jednom) popíjí víno a ptá se, jestli si dám taky. Výjimečně odmítám, neumím kocovinu přepíjet, spíš se ji snažím zahnat vývarem a domácí citronádou. Ne, že by to fungovalo. Řešíme pracovní věci, já jsem mimo (nedostatek spánku plus kocovina je fakt blbá kombinace), takže jsem zvědavá, co si z toho odnesu. Pak jedu do Epochy vyzvednout si recenzní výtisk. Upřímně, tohle je nakladatelství tak, jak si lidé představují, že nakladatelství má vypadat – hromady knížek, spíš to tam vypadá jako v antikvariátu, trochu punk, dost bordel. To není jak u nás, kde máme až nelidsky čisto, protože šéf trpí nějakou obsesivně-kompulzivní poruchu. (A mně je jasné, že ho musí ty pracovní stoly, které se jako jediné neuklízí, šíleně štvát – já mám navíc hned dva a na obou bordel, ale aspoň je ten bordel pracovní. To náš grafik tam hromadí hrnky od kafe a čajové lžičky, kolegyně má na stole taky naprostý chaos a kluci vedle mají na hromadách knih položené talíře s nedojedeným jídlem. Je mi jasné, že šéfa už jen ten pohled musí přivádět k šílenství, což ovšem neznamená, že by si někdo z nás ty stoly uklidil.) Popovídáme si o Janě Rečkové, jejíž nový sci-fi thriller si vyzvednu, o její smrti a docela se u toho dojmeme. Pak zase mířím zpátky, jedu do Notina vyzvednout si dárek k narozeninám. Od sebe pro sebe. Konečně dorazím domů, je vedro a cítím se všelijak. Musím si jít na chvíli lehnout a pak teprve jít něco dělat.

Celý den navíc nefunguje centrum, na kterém mám mail, přes který řeším práce, co dělám na volné noze, už od včerejška řeším možnost nové spolupráce, která je hodně lákavá (no, vlastně je to spíš vysněná spolupráce) – a nemůžu k e-mailu! To je prostě zlo! Takže nakonec řeším další možnost práce pře polo-firemní e-mail, zatím to vypadá hodně dobře, tak uvidíme, co z toho vzejde. Respektive, co vzejde ze mě, protože vážně netuším, jestli na to budu mít…

25. května

A je to tady. Dneska je mi 33 let. Kristepane, Kristova léta! Jak se to stalo. Řeším pár věcí do práce (jak to že mám blbě obálku, kterou už jsem schválila k tisku – tentokrát je to ale zcela nepopiratelně moje vina, takže očividně už mi hrabe). No nic, naštěstí máme čas, takže se to ještě dá opravit, uf. Spadl m kámen se ze srdce. Do toho řeším další možnost práce, a ještě i jiný projekt, než se kterým jsem počítala, a taky možnost třetí práce. Uf, někdy opravdu funguje přestat všechno řešit, dát si dohromady hlavu a duši, pak můžete sedět na zadku a ty věci přichází k vám. Pro mě je to, že se to děje zrovna mě, jak z říše snů. I když dneska teda výjimečně netrpím až tak dobrou náladou, jakou se vyznačuju v poslední době, protože mě Yoshi v noci budil a teď zlobí. Do toho mi píšou lidi, kteří nemůžou dorazit na večerní oslavu, to je klasika, nic jiného jsem nečekala. Dodělávám nějaké věci do práce, uklízím, ať mám na ty narozeniny doma taky pořádek. Pak se jdu namalovat a učesat a natáčím video, co s mým nedostatkem spánku a Yoshim, co si chce hrát, trvá dvojnásobek dlouho a občas je to o nervy. Takhle načesaná a nalíčená (jen v jiném oblečení) jdu venčit psa. Vypadám jak pražská dylina s malým psem, ale jinak to prostě nešlo. Nakrmím Yoshiho, podrbu ho, převleču se, něco dodělám a pádím do VinCaffé, kde mám na sedmou rezervaci. Zase nestíhám, ale nakonec to mám úplně přesně. Cestou z tramvaje akorát vidím ségru, která jde přede mnou. Na místě už je i Vendy, postupně přichází i ostatní, dáme si víno, dostávám dárečky a kytky, je nás hrstka, ale přesně takhle jsem to chtěla. Žádnou oslavu, jen si připít a popovídat si s přáteli, odjet ve slušnou hodinu a nenalitá pod obraz, což se mi podařilo. Takže díky všem za účast, jste nejlepší a já jsem si to báječně užila.

26. května

Kocovina výjimečně žádná, ale únava značná, protože Yoshi opět v noci zlobil. Jsem z toho trochu nenaložená, protože je mi čerstvých 33, cítím se na 127 a mám hromadu práce. A nic se mi nechce! Nakonec část dne prospím, prostě to musím dospat, jinak nebudu schopná udělat vůbec, ale vůbec nic.

27. května

No, žádný velký spánek mi opět dopřál nebyl, ale už to nebylo tak tragický, takže se i zaktivizuju a uklízím. Peru jednu pračku, druhou pračku, vařím oběd, házím nádobí do myčky, meju podlahy (po Yoshim je to potřeba), meju kuchyň, zalévám kytky, dávám si kafe na balkonu, ale s Yoshim to fakt nejde, převlékám postel, meju koupelnu, dostříhám a publikuju video, připravím nějaké články na blog. Večer přijede ségra s manželem, byli u našich na návštěvě, tak mi přiveze tašku věcí (to je taková krása, když má v rodině konečně někdo auto!) včetně domácího bezinkového sirupu (přinutila jsem chudáka mamku, aby mi ho vyrobila, protože jsem těžkej alergik, takže bych při jeho výrobě taky mohla umřít – beze srandy, před lety jsem se kvůli alergii málem třikrát udusila, takže si od té doby dávám sakra bacha) a jedou si podrbat psa. Vezmeme ho ven, Michal se s ním honí a blbne a Yoshi je v sedmém nebi. Já jsem pořád trochu nenaložená z toho, jak zlobí, ale vím, že až se zase hodím do pohody, tak se uklidní i on. Je to takový náš začarovaný kruh, kdy se štveme vzájemně. Ája s Michalem Yoshiho uspokojivě vyřídí, já si s nima pokecám (i když jsem se viděli v pátek), pak se jdu vykoupat. A teprve potom (asi v půl desáté večer) zjistím, že jsem zapomněla udělat něco do práce č. 2, tak to ještě narychlo musím zvládnout. Uf, jak se mi tohle povedlo?

28. května

Musím dodělat věci do práce, co jsem včera nestihla, to se mi moc nedaří. Taky potřebuju začít pracovat na zkušební věci, na potencionální práci č. 3. To mi teda taky nejde, já nenávidím zkušební překlady! Kdybych to přeložila tak, jak to čtu, tak to bude v pohodě, ale u zkušebního překladu se párám s každým slovíčkem, netroufám si překládat nějak volněji a ve výsledku je to na nic. Pak nakládám do dvou tašek knížky a mířím do knihovny, je vedro a dřou mě nové boty. V knihovně vše vracím, zaplatím pokutu a dokonce zjistím, že tam pro mě mají na rezervaci nového Brynzdu, kterého už jsem už oželela, protože jsem si ho měla vyzvednout asi před deset dny. Mám radost. Jdu ke kamarádce na kosmetiku, přiřítím se tam pozdě a jazykem na věstě. Povídáme si, já s sebou trochu cukám, ale pro krásu se musí trpět. Pak se plazím domů, ty body fakt dřou, a to vůbec nevypadaly. Tak se jdu přezout a vyvenčit Yoshiho. Pak si vařím jídlo s a snídaně na tři dny do práce, něco uklízím a vyřizuju, a znovu jdu venčit Yoshio. Potkáme sousedku, co má fenku lhasa apso, takže ho pustím z vodítka a nechám je tam, ať tam blbnou. To je nejšťastnější, i když ji občas teda pěkně prudí, chudáka. Když oba psi leží v trávě, tak je čas jít domů. Vypadá to, že  se dneska i vyspím, tak je vyřízenej.

29. května

Yoshi mě probudí ve čtvrt na šest ráno a já mám migrénu. Uf. Beru si léky, jdu v kómatu vyvenčit Yoshiho, pak čekám, až to trochu zabere, snažím se zamaskovat tu popelavou barvu, natahuju šaty a plížím se do práce. Jsem úplně mrtvá: horko, únava, bolesti a analgetika v krvi jsou fakt blbá kombinace. Rediguju knížku, jde mi to jak psovi pastva (nechápu, proč se tohle říká, mému psovi jde pastva líp než ovcím), do toho mi šéf nosí jedny plotry za druhým, a když se ho ptám, jestli to projel, tak mi říká, že to prolistoval a nic nenašel. Aha, to znamená, že to všechno musím zkontrolovat já.  Jako kdybych neměla nic jiného na práci. Do toho řeším s kolegou jiné knihy, o kterých nic nevím, opravy na knize, které měla už být schválená k tisku (ale tohle je moje blbost), ukládám články do časáku, vyřizuju maily a zase čtu. Večer si jde ke mně popovídat šéf – za dvě minuty vyřešíme pracovní věci a pak půl hodiny drbeme, bavíme se o jeho dovolené i o tom, jak je spálený (což mi názorně předvede na břiše, takže bych ho mohla zažalovat za sexuální harašení – ale neudělám to, protože… to břicho bylo fakt dobrý:)

30. května

Á, mám za sebou skoro osm hodin spánku. Poprvé po měsíci mě probudil budík, ne pes. Jsem ochotná Yoshiho prohlásit nejlepším psem na celé planetě. Jdu s ním na procházku, pak si připravuju věci do práce, natahuju šaty a maluju si velmi decentně obličej. Některé dny vážně přemýšlím, proč do té práce vůbec lezu, protože od rána skoro nic neudělám. Řeším jedny plotry, druhé plotry, opravy sem, opravy tam, maily, něco se šéfem, telefonáty – a dopoledne je v háji a já fakt nic neudělám. No, dobře, on mezitím taky člověk krafe, co si budeme povídat, když děláte s lidma, tak to jinak nejde. Takže si hladová a protivná jdu ohřát oběd, dám si do pusy třetí sousto, když přijde šéf, jestli za ním na chvíli můžu jít. Usmívá se, takže průšvih nemám. Proč  ale vyžaduje mou přítomnost teď? Já mám fakt hlad a je o mě známo, že hladová Zuzana je špatná Zuzana. Takže si dám do pusy další tři sousta, u toho útrpně vzdychám, vyberu si zbytky ze zubů a jdu za šéfem. Následně hodinu řešíme nějaké věci – respektive deset minut řešíme pracovní věci, což pro mě znamená akorát práci a vopruz navíc, a padesát minut mi šéf a pan překladatel na střídačku něco vyprávějí. Takže já stojím, hezky se usmívám a občas snad něco chytrého prohodím. A málem tam vystojím důlek a podívám se na šéfovi fotky s Helenou Vondráčkovou – no, ona vypadá na 70 teda zatraceně dobře. A za tohle mě platí. Akorát mám pocit, že málo. Jdu to konečně dojíst, hlady už se mi dělá lehce slabo a jdu redigovat konečně tu knihu – slíbila jsem grafikovi, že to dneska bude mít, ale to jsem nepočítala s takovými prostoji. Šéf odjel, a to znamená, že bych taky jednou mohla odejít domů včas. Skoro se mi to i povede.

31. května

Jsem sice v redakci, ale páchám věci do jiné práce. Dostala jsem novou pracovní nabídku, ale musím předvést, že na to mám. Upřímně, nejsem si tím jistá. Takže tu půlku dne páchám překlad a cítím se u každé druhé věty jako debil. Hodně nahrubo to mám ale hotové. Pak jdu kontrolovat jedny plotry, druhé plotry, píšu grafikovi, chci poslat opravy do tiskárny, ale grafik mi je neposlal celé (proč mě to překvapuje), kontroluju zanesené opravy, schvaluju knížky k tisku. Jedny plotry už nestihnu, bolí mě oči a hlava, tak si to nechám na pondělí. Valím domů, abych vyvenčila Yoshiho a nedělal mi doma bordel. Večer jdu venčit s kamarádkou, což vypadá tak, že naši psi lítají jako blázni a my dvě drbeme práci, muže a život. Zítra mám home office a jsem za to fakt ráda, celý tenhle týdne jsem neskutečně unavená, navíc mě trápí migréna a pylová alergie (což je fakt geniální kombinace). Do toho se mi taky sesypalo víc práce, takže na jednu stranu z toho mám radost, na druhou stranu jsem z toho napjatá, protože zkoušet nové věci nikdy není žádná sranda. Ale jsem ráda, že tu možnost to aspoň vyzkoušet mám. Jak to dopadne, to se teprve ukáže.

Tak tohle byl můj květen. Docela rušný měsíc, aspoň na mé poměry. Ale zase byl skvělý. Jen ten spánek mi chyběl 🙂 A jak jste se měli vy?

Pro více fotek mě sledujte na instagramu, kde jsem jako @suzanneawhite.